Leon Stošek

Jsem mladý muž, žijící na Ostravsku. Momentálně studuji masérství, ale mám už za sebou maturitu z oboru Ekologie a životní prostředí. Jsem jeden z těch bláznu, co bere do ruky propisku, když je přehlcen emocemi. Jelikož jsem měl v dětství problémy se sluchem a spíš jsem odezíral ze rtů, než poslouchal, tak je pro mě dost složité komunikovat s lidmi mluveným slovem. Navíc si u některých slov tvořím svůj vlastní osobní význam a pak je pro lidi kolem velmi obtížné mě pochopit. Asi proto jsem spíše tichý typ, co raději naslouchá. Tenhle hendikep se kolikrát objevuje v mé tvorbě.
Počátek puberty byl u mě velmi kritickým obdobím. Začal jsem se cítit uvězněný v kleci a zničený. Svět ztrácel své barvy a nikdo se nenašel, kdo by mě správně pochopil. Tehdy jsem začal psát úvahy. Měl jsem pocit, jako bych to někomu řekl a mohl to prostě uzavřít a neřešit. Nasledovalo pár krátkých příběhu o neštěstí i násilí. Z té doby si pamatuji, jak nám učitelka dala za úkol naučit se Polednici.  A mě uchvátily básně. Od té doby se na ně dost zaměřuji, sem tam píšu i něco jiného, ale není toho tolik. 
Mým největším snem je vydat básnickou sbírku, na které pracuji už několik let. 

Dejte mi klid


Zavírám oči, nad hrob se skláním,

Ani do jednoho světa nepatřím.

Kamenná deska s mým jménem,

Proudí v tichosti den za dnem.


Slova už mi nic neříkají, jsou voda,

Život nikdy nebyla nuda.

Vím však že nadešel čas,

Odpusťte, sejdeme se někdy zas.


Zavřete mě ve vzpomínkách,

Pohřběte mě v srdcích.

Ať už nejsem ve vašich myslích.

Zůstanu v minulostech ryzích.


Jsem někdo, kdo má dnes umřít,

Už mě nechte v klidu pohřbít.

Já tu pro vás být nemůžu,

Ale na to nechat vás trpět se nezmůžu.


Dejte mi aspoň pokoj klidný.

Možná někdo bude na mě vlídný.

Až vystoupí měsíc, odteče voda,

Nebyla to dlouhá doba.

I ona to ví


Viděla jsi nebe? Padá hvězda.

Nic v životě se ti nezdá.

Zavři oči a přej si něco pro sebe,

Vesmír se teď točí kolem tebe.


Jsi střed mysli, střed naděje všech.

Pokud nemáš sílu, tak mě tu nech.

Chci ti dát, co můžu... svůj zbytek sil.

Pokud ti to pomůže najít svůj cíl.


Nechci se loučit, nechci tě ztratit.

Nemohu se k tobě vrátit.

Až tě ztratím, odejdu též.

Tak se na mě, někde těš.


Slova pletu, chci brečet...

Na celé kolo o pomoc ječet.

Je však pozdě, to víme obě.

Snad sejdeme se v jednom hrobě.

Poslední nádech


Utápím se stále víc,

V klidu, oči hledajíc.

Poznám osud, poznám pravdu?

Nesu jen tu skrytou vadu?


Ticho kolem, v duši klid,

Chci to poznat, chci to mít.

Chodím tam, kde vidím duše,

Ukrývají se zde ohnivé kuše.


Nevidím, neslyším, necítím nic.

Chci se schovat, chci utéct pryč.

Nehledaje pravdu, nepoznat pochopení,

Na zpět se mi vrací dětské vidění.


Ten svět, kdy dobro zvítězí nad zlem,

Kde je pomocná ruka a každý pochopen.

Bloudím hlouběji, skrytá ve tmě.

Jde po mě vlk. Já bezmocné jehně.


Upírám se k dalšímu kroku.

Pod nohami kamení, bolesti boku.

Rudá barva stéká ke stehnům,

Přinuťte zraněného ke běhům.


Kde hledat sílu? Kde hledat pomoc?

Duše se hroutí, je toho moc.

"Nemůžu už nechci dál."

Jsem jak na jezeře kal.


Kam teče řeka, kam proudí slunce?

Ve vzduchu švih. Šíp zabodnutý do srdce.

Poslední minuty, sekundy, či vteřiny?

Jen dvě tváře jsou mi nápomocny.


Poslední masku strhly,

Mě zraněnou v koutě našly.

Bylo již pozdě, ale přesto přišly.

Probudit se mě snažily, za ruku chytit.

Nemá to cenu, již jsem mrtvá,

ten zbytek je jen shnilá schránka.

Pronásledování


Schází mi teplo, vidím jen stíny.

Vše kolem zdá se mi tak divný.

Troje oči mě zdáli sledují.

Mé tělo, nenávistí propalují.


Duše trpí, tělo mrzne,

Strachy se celé klepe.

Žadoní, ať bezvýznamně zhyne.

Už nemíní se cítit lépe.


Vzpomínky z minulosti nese.

Ztrácí se v temnotě, v lese.

Nehledaje ani cestu zpět,

Dopis v ruce, na něm pár vět.


Oči upadají do zapomnění,

Poslední bezbožné chvění.

Ještě jeden hluboký výdech,

Smutek se šíří po dnech.


K těm, kdo by však truchlili, nikdy nedošel.

Tělo se ztrácelo, jak čas šel.

Teď bloudí světem,

nikým neviděn.

Svými činy na vždy vinen.


Těžká mysl



Ztrácím paměť, ztrácím rozum,

Přestávám rozumět normálním slovům.

V srdci bolest, v duši žal,

Kdo by se těch pocitů bál.


Svět se barví bledou barvou,

Vidím lásku promarněnou.

Po něčem, co nemůžu mít toužím.

Tím sama sebe soužím.


Krvavé oči, těžká víčka,

Na zem upadla další slzička.

Chci se schovat, chci utéct pryč.

V těle už neexistuje chtíč.


Falešný úsměv pořád mám,

Své pravé já právě schovávám.

Každá sekunda je pro mě utrpení.

Kéž by nastala věčná chvíle zapomnění.