Leon Stošek


Jsem mladý muž, žijící na Ostravsku. Momentálně studuji masérství, ale už mám za sebou maturitu z oboru Ekologie a životní prostředí.Jsem jeden z těch bláznu, co bere do ruky propisku, když je přehlcený emocemi. Jelikož jsem měl v dětství problémy se sluchem a spíš jsem odezíral ze rtů, než poslouchal, tak je pro mě dost složité komunikovat s lidmi mluveným slovem. Navíc si u některých slov tvořím svůj vlastní osobní význam a pak je pro lidi kolem velmi obtížné mě pochopit. Asi proto jsem spíš tichý typ, co raději naslouchá. Tento hendikep se objevuje také v mojí tvorbě.
Počátek puberty byl u mě velmi těžký Začal jsem se cítit uvězněný v kleci, a zničený. Svět ztrácel své barvy a nikdo se nenašel, kdo by mě správně pochopil. Tehdy jsem začal psát úvahy. Měl jsem pocit, jako bych to někomu řekl a mohl to prostě uzavřít a neřešit. Nasledovalo pár krátkých příběhu o neštěstí s velmi násilnými motivy. Od té doby se na ně dost zaměřuji, sem tam píšu i něco jiného, ale není toho tolik. 
Mým největším snem je vydat básnickou sbírku, na které už několik let dělám.

Zakázaná láska


Svůdnost a něha v jednom se střetává.

Vášeň a chtíč v okamžiku potkává.

Nesoucí se v každém těle,

Setkají se v mžiku chvíle.


Možná osud, možná štěstí.

Ví, že spolu býti nesmí.

Jeden rohy, druhý svatozář,

Oba mají tak svůdnou tvář

.

Avšak dotknout se je zákaz.

Oběma by se potom zlomil vaz.

Žijí tak u sebe blízko,

Mířili výš, byli však nízko

.

Dobro věřit tomu nechtělo,

Dokud zlem políbeno nebylo.

V tu chvíli se oba rozplynuli,

Však navždy v jednu duši splynuli.

Půlnoční vytí


Půlnoční světlo dopadá do pokoje,

Vše, co mělo zůstat skryto, odhaluje.

Dítě v kaluži krve na zemi leží,

I matka se pohybuje jenom stěží.


Jaká to bestie mohla vykonat?

Bolest a žal, nesmiloval se, stal se kat.

Monstrum všech monster,

Špičaté uši a jeden pár nozder.


Vytí se ozve na měsíc v úplňku.

Proskočí oknem, je čas útěku.

Od hrozného činu, jenž spáchán byl,

Vlastní otec svou rodinu zavraždil.


Na úkor toho se z něj zvíře stalo,

Nemilosrdně duše lidí si bralo.

Zjevuje se každou noc,

Vychutnává si krev a volání o pomoc.

Pronásledování


Schází mi teplo, vidím jen stíny.

Vše kolem zdá se mi tak divný.

Troje oči mě z dály sledují.

Mé tělo nenávistí propalují.


Duše trpí, tělo mrzne,

Strachy se celé klepe.

Žadoní, ať bezvýznamně zhyne.

Už nemíní se cítit lépe.


Vzpomínky z minulosti nese.

Ztrácí se v temnotě, v lese.

Nehledaje ani cestu zpět,

Dopis v ruce, na něm pár vět.


Oči upadají do zapomnění,

Poslední bezbožné chvění.

Ještě jeden hluboký výdech,

Smutek se šíří po dnech.


K těm, kdo by však truchlily nikdy nedošel.

Tělo se ztrácelo, jak čas šel.

Teď bloudí světem,

nikým neviděn.

Svými činy na vždy vinen.

Poslední nádech


Utápím se stále víc,

V klidu, oči hledajíc.

Poznám osud, poznám pravdu?

Nesu jen tu skrytou vadu?


Ticho kolem, v duši klid,

Chci to poznat, chci to mít.

Chodím tam, kde vidím duše,

Ukrývají se zde ohnivé kuše.


Nevidím, neslyším, necítím nic.

Chci se schovat, chci utéct pryč.

Nehledaje pravdu, nepoznat pochopení,

Na zpět se mi vrací dětské vidění.


Ten svět, kdy dobro zvítězí nad zlem,

Kde je pomocná ruka a každý pochopen.

Bloudím hlouběji, skrytá ve tmě.

Jde po mě vlk. Já bezmocné jehně.


Upírám se k dalšímu kroku.

Pod nohami kamení, bolesti boku.

Rudá barva stéká ke stehnům,

Přinuťte zraněného k běhům.


Kde hledat sílu? Kde hledat pomoc?

Duše se hroutí, je toho moc.

"Nemůžu už nechci dál."

Jsem jak na jezeře kal.


Kam teče řeka, kam proudí slunce?

Ve vzduchu švih. Šíp zabodnutý do srdce.

Poslední minuty, sekundy, či vteřiny?

Jen dvě tváře jsou mi nápomocny.


Poslední masku strhly,

Mě zraněnou v koutě našli.

Bylo již pozdě ale přesto přišly.

Probudit se mě snažily, za ruku chytit.

Nemá to cenu, již jsem mrtvá,

ten zbytek je shnilá schránka.

Bílé květy, rudými


V prázdnotě je skrytá něha,

Jen ta vítr uklidnila.

Vyjde měsíc na oblohu noční,

Máme tu palouk luční.


Kvítí černé se zde ztrácí,

Duše zpátky nevrací.

Trny květu něžného prý neublíží.

Měsíc na to všechno shlíží.


Poslouchá hudbu tichou.

Bolest shledal jako krásnou.

Teď chce víc, touží po krvi.

Všichni kolem jsou již mrtvi.


Těžký dech a těžké kroky,

V hlavě mu zní samé křiky.

Prosí ho o milost, slitování.

Nenašli v očích odpuštění.


Byl tak chladný, až krev tuhne.

Bílý květ, kapičkami rudne.

Tělo své ženy si velmi hýčká,

Kolem krku se ji objevila smyčka.


Prozpěvuje si do tiché noci,

Touhu po zabití nedokáže přemoci.

Je tak krásné vidět ta těla,

Nejedna duše zešílela.

I ona to ví


Viděla si nebe? Padá hvězda.

Nic v životě se ti nezdá.

Zavři oči a přej si něco pro sebe,

Vesmír se teď točí kol tebe.


Jsi střed mysli, střed naděje všech.

Pokud nemáš sílu tak mě tu nech.

Chci ti dát, co můžu... svůj zbytek sil.

Pokud ti to pomůže najit svůj cíl.


Nechci se loučit, nechci tě ztratit.

Nemohu se k tobě vrátit.

Až tě ztratím, odejdu též.

Tak se na mě někde těš.


Slova pletu, chci brečet...

Na cele kolo o pomoc ječet.

Je však pozdě, to víme obě.

Snad sejdeme se v jednom hrobě.