Leon Stošek

31.05.2019

I ona to ví

Viděla jsi nebe? Padá hvězda.
Nic v životě se ti nezdá.
Zavři oči a přej si něco pro sebe,
Vesmír se teď točí kolem tebe.

Jsi střed mysli, střed naděje všech.
Pokud nemáš sílu, tak mě tu nech.
Chci ti dát, co můžu... svůj zbytek sil.
Pokud ti to pomůže najít svůj cíl.

Nechci se loučit, nechci tě ztratit.
Nemohu se k tobě vrátit.
Až tě ztratím, odejdu též.
Tak se na mě, někde těš.

Slova pletu, chci brečet...
Na celé kolo o pomoc ječet.
Je však pozdě, to víme obě.
Snad sejdeme se v jednom hrobě.

Jsem mladý muž, žijící na Ostravsku. Momentálně studuji masérství, ale mám už za sebou maturitu z oboru Ekologie a životní prostředí. Jsem jeden z těch bláznu, co bere do ruky propisku, když je přehlcen emocemi. Jelikož jsem měl v dětství problémy se sluchem a spíš jsem odezíral ze rtů, než poslouchal, tak je pro mě dost složité komunikovat s lidmi mluveným slovem. Navíc si u některých slov tvořím svůj vlastní osobní význam a pak je pro lidi kolem velmi obtížné mě pochopit. Asi proto jsem spíše tichý typ, co raději naslouchá. Tenhle hendikep se kolikrát objevuje v mé tvorbě.
Počátek puberty byl u mě velmi kritickým obdobím. Začal jsem se cítit uvězněný v kleci a zničený. Svět ztrácel své barvy a nikdo se nenašel, kdo by mě správně pochopil. Tehdy jsem začal psát úvahy. Měl jsem pocit, jako bych to někomu řekl a mohl to prostě uzavřít a neřešit. Následovalo pár krátkých příběhu o neštěstí i násilí. Z té doby si pamatuji, jak nám učitelka dala za úkol naučit se Polednici. A mě uchvátily básně. Od té doby se na ně dost zaměřuji, sem tam píšu i něco jiného, ale není toho tolik. Mým největším snem je vydat básnickou sbírku, na které pracuji už několik let.  

Těžká mysl

Utápím se stále víc,
V klidu, oči hledajíc.
Poznám osud, poznám pravdu?
Nesu jen tu skrytou vadu?

Ticho kolem, v duši klid,
Chci to poznat, chci to mít.
Chodím tam, kde vidím duše,
Ukrývají se zde ohnivé kuše.

Nevidím, neslyším, necítím nic.
Chci se schovat, chci utéct pryč.
Nehledaje pravdu, nepoznat pochopení,
Na zpět se mi vrací dětské vidění.

Ten svět, kdy dobro zvítězí nad zlem,
Kde je pomocná ruka a každý pochopen.
Bloudím hlouběji, skrytá ve tmě.
Jde po mě vlk. Já bezmocné jehně.

Upírám se k dalšímu kroku.
Pod nohami kamení, bolesti boku.
Rudá barva stéká ke stehnům,
Přinuťte zraněného ke běhům.

Kde hledat sílu? Kde hledat pomoc?
Duše se hroutí, je toho moc.
"Nemůžu už nechci dál."
Jsem jak na jezeře kal.

Kam teče řeka, kam proudí slunce?
Ve vzduchu švih. Šíp zabodnutý do srdce.
Poslední minuty, sekundy, či vteřiny?
Jen dvě tváře jsou mi nápomocny.

Poslední masku strhly,
Mě zraněnou v koutě našly.
Bylo již pozdě, ale přesto přišly.
Probudit se mě snažily, za ruku chytit.
Nemá to cenu, již jsem mrtvá,
ten zbytek je jen shnilá schránka.