Erik G. G.

30.09.2019

Moje tvorba stojí na pomezí žánrů. Přes erotiku a sex se teprve dostávám k příběhu, není to naopak. Při dopsání kapitoly většinou nevím, o čem bude ta další. Neumím si příběh naplánovat, což je vlastně to, co mě neskutečně baví. Prožívám vzrušení se svými hrdiny, protože sám nevím, jak se děj dále vyvine. Erotika je prostředek, jak se dostat k jádru věcí. Moje příběhy nesou jistá poselství, určitý přesah, přestože by je málokdo v takovém formátu hledal. Sex stále neumíme vnímat bez předsudků a je s podivem, jak vysoké procento lidí není se svou sexualitou srovnáno. Proti takovým postojům se ve svých textech stavím a ukazuji, že inteligentní, oduševnělý příběh a milostné hrátky k sobě krásně pasují. Vždyť sex k životu patří a možná, že by bylo v ulicích víc pohodových a usměvavých lidí, kdyby ho dělali častěji a s větší radostí. .-)

Láska je odpověď

Ukázka z třetí kapitoly

Postupně stavíme oba stany, kluci běhaj okolo a pomáhaj. Fynn je v dobrý náladě a mně je po dlouhý době fakt skvěle. Ten nápad s pánskou jízdou měl Fynn a ten se stanem pro kluky zas Matti. Bude to poprvý od loňskýho Silvestra, co budeme s Fynnem spolu skutečně spát. Nejradši bych k němu do spacáku zalezl hned. Přitisknul se k němu, položil mu hlavu na rameno a pevně ho sevřel kolem jeho krásnýho, vysportovanýho hrudníku. Proplet se nohama a spal takhle ne celou noc, ale celý věky. Tak strašně mi chybí chlap v posteli.

"Tati, tati, jdeme na věž," řítí se ke mně kluci.

"To není věž, ale posed," sleduju, jak Fynnovi tuhne krev v žilách hrůzou, že tam po nás zůstal svinčík, "a kdo uhodne, k čemu to je, může večer slavnostně zapálit oheň!"

Těžko si představit kýčovitější výjev. Sedíme u ohně, od lesa je trochu zima, ale plameny hřejou. Kluky jsme už konečně dokopali do spacáků. Jsem na Fynnovi nalepenej, rukou hladím jeho stehno. Líbáme se.

"Chtěl bych to takhle pořád," šeptám.

"Co pořád?" ptá se Fynn.

"Bejt spolu," šeptám ještě o něco tišeji.

"My nejsme spolu?" diví se a nadechuje se: "Vídáme se přece o mnoho víc, než by ses vídal s kýmkoliv jiným. Je přece výhoda, že se ženský kamaráděj, vůbec nejsme podezřelí."

Cítím, že romantika u ohně pomalu dohořívá, stejně jako dubová větev uprostřed ohniště. Moje vnitřní štěstí najednou střídá smutek a strach.

"No právě! Já už nechci bejt podezřelej," dívám se mu do očí a vidím odtažitou nervozitu.

"Prosim tě, co se ti zas honí v tý tvý makovičce," snaží se bejt milej a cuchá mi vlasy, "tuhle pánskou jízdu jsem přece vymyslel pro tebe, abysme byli víc spolu. Co chceš víc?"

"Uvažuju o rozvodu," myslím, že si právě hraju s odjištěným granátem.

"Děláš si prdel?" sedá si o kus dál.

"Nedělám. Chci s tebou žít. Doopravdy žít, ne přežívat po parcích, autech a záchodech."

"Občas přece jedem na víkend, třeba jako dneska, tak co máš?" postaví se do bojovný pozice, oči vyvalený.

Smutek a zklamání pomalu zaplavuje celou mou bytost. Věděl jsem přece, že zareaguje právě takhle. Tak proč jsem proboha někde na pozadí doufal, že to bude jinak? Přesto už to teď musím dotáhnout do konce. I když je mi zle dopředu.

"Rozvedeš se taky?"

"No ty ses úplně zbláznil!" vybuchuje, "A to mám jako přijít za Ingrid a říct, sorry, jsem tak trochu buzík, budu se teď stěhovat k jinýmu buzíkovi do bytečku s buzníma polštářkama a hrníčkama se srdíčkem?"

Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo, naskočí mi v hlavě verš nějakýho básníka, snad Rakušáka, nevím. Fynn mě právě teď trhá na kusy a do vyrvanejch částí řeže kudlou jako zběsilej. Zraněný srdce bolí, do očí se derou slzy.

"No přesně tak jsem to myslel," dodávám a nemůžu se na něj už ani podívat. Zvedám se a odcházím pryč. Nevím kam, je to jen instinkt, zmizet z místa boje a bolesti.

Fynn mi po pár metrech vstupuje do cesty. Objímá mě. Hladí ve vlasech. Líbá na čelo. Jsem gumovej, ale nebráním se.

"Nemůžeš to na mě takhle vybalit a myslet si, že zajásám a půjdu balit kufry," snaží se o smír, "já o tom takhle nikdy nepřemejšlel."

"Fynne, aspoň nekecej," otáčím k němu lesklej pohled, "přemejšlel a mockrát. Právě proto, že přemejšel. A nesnes bys s tím jít ven. Přiznat si to a žít tak."

"Já..., já ... "

"Jo, Fynne, přesně tak. Ty, ty. Jde jen o tebe, o to, co by tomu všichni řekli, jak bys vypadal před kámošema z práce."

Mám pravdu, neříká na to už vůbec nic. Aspoň, že tak. Nejde o mě, ale bejt vůbec s chlapem jako takovým. Navzdory jeho objetí je mi zima. Chci jít spát, ale nepouští mě.

"Dej mi čas, musím si to promyslet," hladí mě, "hlavně zatím nic nepodnikej."



Příručka pro náhlej odchod

Ukázka ze sedmé kapitoly

Čeká na mě v ložnici.

"Dala jsem ti svoje nejlepší roky a tys všechno zkazil. Jsi nechutnej sobec Eriku! Teploušskej dobytek!"

Stojím nahej před postelí, z koupelny se valí pára. Její slova ke mně přicházejí a všechno se mění. Místo toho, abych zalez pod peřinu, oblíkám se. Už tady nemůžu zůstat.

"Co si jako myslíš, že děláš? Zničíš mi život a teď si jen tak odejdeš?" přechází do jekotu.

"Neřvi, vzbudíš děti."

"Chceš mě teď umlčet? Teď, když si všechno zkazil? Jdeš za ním? Budete se píchat do zadku?" je k nezastavení.

Na dva kroky jsem u ní a plesk! Facka přistává úplně přesně. Je to poprvý v životě, co jsem to udělal.

"Miluju ho!"

To ji úplně odzbrojuje. Šok mezi slzama. Ztuhlá, jak ze sádry, přihlíží, jak si balím věci. Mechanicky se snažím něco ládovat do tašky a vlastně nevím, co si vzít. Napsal někdo příručku pro náhlej odchod z domu? Deset bodů, na který nikdy nezapomenout?

"To nemyslíš vážně," mluví jako v transu.

"Co?"

"Že ho miluješ..." Neznámej pohled neznámý ženy. Čeho se dneska ještě dočkám?

"A co sis myslela? Že roupama nevím kam s ocasem?"

"A mě? Miluješ mě?"

Vidím najednou malou holčičku, která touží po panence za výlohou, ale mají čtrnáct dnů zavřeno.

"Dám ti vědět, co dál. Teď potřebuju bejt sám," beru do ruky tašku a jdu ke dveřím.

"Zůstaň tady," brečí, "nějak to vyřešíme, když to s ním skončíš."

"Nic nechápeš, viď?" obouvám se, "Promiň, měl jsem to udělat už dávno."




VAROVÁNÍ! Stránka obsahuje explicitní popis sexuálního aktu.

Svézt se na vlně

Ukázka z deváté kapitoly


Co ty dva předváděj, je prostě koncert. Chodím kolem nich jak rozhodčí v aréně a vybírám si ten nejlepší pohled. Jsem totálka tvrdej a každý další přejetí nedočkavou rukou hrozí explozí. Ale ještě se nechci udělat. Chci si užívat tohle parádní představení, který mi nachystali Hans a Kire. Nikdy v životě jsem nic podobnýho nezažil. Abych se mohl zblízka dívat, jak si to dva užívaj. Dotýkat se jejich vzrušení a slasti. Nechat se vtahovat do těch nejdráždivějších detailů. Do bubliny nadrženosti. A radosti ze šukání.

Je to tak čistý potěšení, který z nich září, až jsem z toho sám překvapenej. Oba si to užívaj bez předsudků a bez snahy získat nad druhým výhodu. Navzájem se na střídačku píchaj. Teď zrovna Kire Hanse. Pěkný tvrdý přírazy třesou pelestí, jsou už oba zpocený. Hans se mezi honěním snaží Kireho dotýkat na místě vstupu.

"Jo, tohle je hodně dobrý," heká Hans, "nepřestávej!"

Kire se usmívá, je v něm spokojenej. Každý zasunutí mu na tváři vykouzlí usměvavou slast.

Mohl bych ho teď krásně strčit Hansovi do pusy a nechat se vykouřit do konce, ale ztratil bych to privilegium "jen se dívat". Je to unikátní zážitek a chci kluky nechat, ať si i oni užijou svýho diváka.

"Už se udělám," řiká Hans. Kire reaguje tvrdým, rychlým finišem. Jsem z toho celej hotovej. Hans cáká, lítá to z něho všema směrama. Jeho řev se rychle mísí s tím Kireho, kterej už to taky neustál a pěkně mu to láduje dovnitř. Je to přesně ten moment, kdy se musím přidat. Svézt se na vlně. Sdílet vyvrcholení. Díky tomuhle úžasnýmu zážitku to jde prakticky samo, stříkám Hansovi na ksicht, čímž asi trochu porušuju pravidlo nevstupování do děje, ale on si o to vyloženě říkal.    


Kdo se tam na mě dívá?

Komu se zas nelíbím?

Kdo otráveně zívá,

až se dneska objevím?


Co mě pomoct může,

co sílu mi má dát?

Do čí vlézt mám kůže?

Jak se tam mám poskládat?


Kde se chci najít,

kam mi dovolí jít?

Duši mojí dokonalou,

nechce nikdo pochopit?



Kdo se na mě dívá?

A nechce znát mě víc?

Kdo mi rány dává,

srdce rve a nic ...


Kdo tam někde vzadu,

mačká, svírá, utiskuje?

Kdo se na mě dívá?

Kdo mě už teď nemiluje?