Kilián Viktor
Narozen na sklonku tisíciletí v roce 1999 v Praze. Za svůj krátký život jsem stačil vidět již většinu naší krásné malé zemičky, na hodně různých místech jsem i žil, v rámci Česka se tedy považuji za jakéhosi světoobčana. Momentálně se ale nejčastěji pohybuji po Moravě, především po její východní části. Kam mě vítr zavane dál, netroufám si odhadnout K literatuře mě to táhlo již od let na základní škole, myslím si, že to byly takové ty typické eseje na gymplu, které ve mně probudily jakousi jiskru. Uvědomění, že toto je oblast, ve které se chci realizovat, přišlo teprve až s příchodem na vysokou a s potkáním těch správných lidí. Co se týče literárních vzorů, řekl bych, že mě inspirují veškeří buřiči a rváči - ti, kteří se nebáli bořit status quo své doby, kteří šli proti proudu, ač sami věděli, že je díky tomu žádná sláva za jejich životů nečeká. Mluvím především o beatnicích a prokletých básnících, lehké vlivy mám i od spisovatelů typu Wilde, Byron, Poe, ale já nemám moc rád škatulkování - lidí a ani umění. Věřím v to, že všichni jsme originální, jen si to ne všichni uvědomujeme. Krom literatury se výrazně zajímám o LGBT komunitu po celém světě, jsem příležitostný sportovec, nadšenec do přírody, kultury a především dlouholetý skaut, teď už již vedoucí ve svém oddíle. Mé ambice? Nebudu lhát, jsou vysoké, možná až moc vysoké na někoho mého věku a kompetence, ale k čemu to je, stát nohama na zemi? Sny jsou od toho, abychom létali co nejvýše to jde
Vzor všech nezvaných
Celé věky nezvěstný a tak i lepším jsi
Jenže každý roh nebezpečí zakrývá
Smrtelný risk pohledu do tvých očí
Stačí záblesk a srdce opět posedlé
A spirála emocí do nicoty propadá
Ty chvíle nesmírné, euforie šílených
Nadále jen vize zahořklé
I ten všemohoucí ranhojič
Díry v duši pouze pískem zahází
A nezbývá již nic, jen snění zoufalce
Čas za lék moc rád se vydává
a přitom pouze jedem bez viditelných muk
Ale kdo se očistit touží, ten musí trpět
Můžeš střepů rozmlátit kolik jen pěsti snesou
Ale zrcadlo tvou bolest přebrat nemůže
Pobřežní prozření
Těžko snažit se zápasit s vlnami
Moře mé dunící, proč jediným směrem o břeh narážíš?
Snadno se poddávám tanci, jenž konejší
Schvácený a poklona, příboj o skálu rozbíjí
Neb proti proudu plavat jsem odmítal
Již já zapomněl jaké odhodlání
Zabere netuctové krásy hledání
Kolikráte zabahněné uhlí jsem za diamanty vydával
Jako plamen nenasytný, v oceánu žízní umíral
Stačilo zvážit si, minulost podepsat a kráčet dál
Teď cítím se plný sil, nový počátek dám žít
V ústech kameny, přesto příliv přehluším
Z bezbranné larvy drak hlubiny povstává
Připraven vyrvat si ze země vlastní světadíl
Nechť další úsvit uslyší mě řvát
Lament
Vzpomíná v nadšení
To šílenství znavených
Stovky proklínaných dní
Zlomených hřbetů, snů a pravd
Nevinnost ztratil, oči přivřené
Přeběhlík omezen stoletím
Erozí mysli sváděný
Strasti odhozené na jiné
Utopen v skryté tichosti
Zapomenout a dále hnít
Bláhové spoléhat na svůj lid
Postupně každý odvrácen
Jako stydlivá strana Měsíce
Být znám pouze a jen v domněnkách
Nastavit tváře, jednu si ponechat
V modré tmě na břehu sedící
Neslyšnou prosbu nočním šlechetným
Ta Luna královnou na nebi
Pod ní chladný a nešťastný shon
Nevnímá světlo vedoucí nás dál
Káže srdci zastavit svůj žal
Toužit záchrany jim dát, jak trýznivé
Více nelze než zastavit vlastní vodopád
Z krve slzy, stékající z útesů
Láska zrcadlená v oceánech nás všech
Věčný nomád
Míjím stovky a nikdo nic neříká
Jako kdyby ticho ujalo se vlády zráz
Jsem snad jediný, kdo zatoužil teď řvát?
Ticho není trapné, ono je vrah
Zabíjí porozumění a druhy v dáli
Sedím si v parku mezi dvaceti
Poslouchaje klepy, jejichž význam již rozpustil čas
Z té dvacítky jen pár stojí za zmínku
K čemu ovšem i ty snaživé popisovat
Když po deseti setkáních všichni rozplynou se v prach?
Je toto cena za příliš otevřený svět?
Přehršel možností, jež lákavě vazby trhají?
Na pevnosti nesejde, ani čas záruku neskýtá
Jedině zůstat ve svém pruhu s těmi stejnými
A nudně stěžovat si na strasti sdílené
Asi jsem sám v touze poznat druhou stranu
slýchat příběhy u ohně, věčně se vzdělávat
V tichém zamyšlení obdivovat královny noci
A vědět, že ačkoliv uhlíky po čase uhasnou
Každý další den nový plamen rozhoří se
Déšť, či Slzy?
Obloha temní a žene se k nám
Dešťový spád vše živé zahání z dohledu
My jediní, my nezdolní, zůstáváme si na odiv
Jenže ty si hovíš v těch mracích, mně slunce jsou zakryta
Slunce hvězdné i slunce mého života
Tys zmizel tam, kde tě nemohu následovat
A i když už tě necítím, dále vidím i slýchám
Toho, jenž byl uzmutý, jen snící přede mnou stává
Netušíš, co obětoval bych za tvé dlaně v rukách mých
Ovšem ty pravíš "miluješ-li, nech zemřelé jít"
Já vím, že božstvím se nevyjímám
Tvá nepřítomnost mne ale vykrvácí trýzní
Veškerá snaha vdechnout zpět život do tvých žil
Všechny lidské hranice, které jsem pro tebe zbořil
Nepřinesly nic, než další žal.
Ani milion výhružek tu krev nemůže zastavit
Tys tak vysoko, ale já se nechci vzdávat
Hledal jsem způsob, jak mi tě alespoň na jeden večer dát
Až jednou jsi opět povstal přede mnou, nezraněný, nádherný
Jenže tvé oči, bez života kámen, jiskry zbavené
Probodly mne tisícekrát chladněji než smrt
Chtěl jsem věřit, že čas vše navrátí
Tvůj obraz pouze skelně z oken vyhlíží stáří, jenž nikdy nepřijde
Neboť nepřirozenému umřít není souzeno, jen v čase stát
A sledovat bez soucitu, jak jejich svět i známí v prach se obrací
Každá kapka pro mne byla malým polibkem
To jediné totiž jsi slíbil duši zmučené
Když konečně jsem kopii tebe hlíně navrátil
Vyšel jsem mezi hromy, se vším smířený
Byl to lítý boj, krutá hra, nešlo zvítězit
A až šleh světla tuhletu schránku upálí
Budu tehdy, spojen mezi nebes a zemí alespoň na okamžik
Opět tvůj
Katarze
Nechci již nadále vydírat svůj dech
Vzpomínkami na chvíle, kdy jsi mi ho bral
Tehdy mohl jsi mi udělat cokoliv, možné i nemožné
Zruinovat tělo, ztemnit duši, vymazat snění
To vše jsi přepsal vypálením jediného obrazu v mou mysl
Žraločí úsměv, slzy krokodýla, zbytečně jsem se jich bál
Ptám se, proč tentokrát nepřekvapuje mne
Hned jak jsi měl možnost zběhnout
Mrtvolně zahřívat kosti v jiném hrobě
Za mne ať tě klidně zasypou
Nechť červi ohlodají tě, pozbuď pomíjivé krásy
Přesto bych ty kosti vedle sebe uvítal
Vše je lepší, než návrat do cely vlastních chmur
Tuhle satisfakci ti ale odmítám poskytnout
Vím, že bažíš pouze po mé žárlivosti
Já prach z tebe po větru rozhodím do všech koutů
Ať už ani jediná zetlelá buňka se mi nevysmívá
Za to, že jsem si dovolil důvěřovat
Povstanutí
Po rocích dřímoty, po rocích nesnází
Po každé kruté zimě nás slunce zachrání
Někdy je půlroční, jindy zas stoletá
Na pastviny mé vrací se vysoká
Spojené šílenství s bláznivostí
Provaz svázaný uzlem nejpevnějším
Kdo jiný porozumí magorově nitru
Než někdo, kdo sám na jiné duševní úrovni?
Tichému bláznovi naslouchat nesnadné
Leč ten, kdo trpěliv, zradu nezakusí
My zlovůli obloukem obcházíme
Vy, kdož nasloucháte, vítejte do rodiny
Navzdory rýpáním, veškerým sarkasmům
Jen záměry přátelské chyby mé provází
Světýlko od vatry s prskotem odlétá
Toužím ho zachytit, ať mi na cestu svítí
Jiné a hezčí světlo již tolik nezáří
Pomstitel
Vržený v éter a okamžitě zavržen
Dílo frustrace směšných trosečníků
Upřen všech poct spjatých se svátostí
Počínaje pozorovat, krutá sázka uzavřena
Kostěné drápy jeho vnitřní oheň nezhasnou
Vidina chaosu, hnus nedostatečnéholidství
Šílenost zamilovaných ve své vlastní odrazy
Sborový křik mučených, poslední impulz potřebný
Odpuštění v nedohlednu, noci třeba vychutnat
První paprsky a ostří počíná svůj pád
Z čirého vzdoru odhodlán nikdy nezastavit
I kdyby proměněn v krví zbrocený hurikán
Ztělesněná síla, podepsaná pod tolik životů
Ničitel, co doufá v konečné utichnutí
Dočká se jen netečného světa, pusté země
a svého dunícího smíchu
Věnováno všem, kteří drží nad vodou lidi ve svém okolí, ačkoliv často se jim nedostává podobné pomoci.
Maják
Zakrytý ležíš, myšlenky sprintem zabraňují spát
Chceš začít křičet, ale musíš silným se zdát
Pro dobro těch, kterým denně sušíš pláč
Pro ty, jejichž smutek přebírají bedra tvá
Kdo ovšem vnímá to, že oheň v tvých očích skomírá?
Tam, kde slunce nesvítí, krásy nepoznané přehršel
Klidu duše dojdeš, pokud poslechneš větru hlas
V ševelu větví, kde většina vnímá jediný tón
Dovede do kruhu ukrytého před zraky upírů
Mezi bytosti soumračné, vážící si každého slova z tvých úst
A tedy vstávej a napřim hrdě hřbet
Zapal svíci navzdory chmurné temnotě
My jsme tvým kruhem záchranným
Nepouštěj se rukou, jenž umí opravdu podržet
Nezatracuj světlo v mlze těžkostí
Pamatuj na Živé
Může se ti zdát
Že místa se z paměti pomalu vytrácí
Můžeš se i bát
Že člověk tobě milý srdce tvé opouští
Zapomene, nebo dokonce navždy usíná
Ale oni nikdy doopravdy nezmizí
Dokud jejich úsměvy žijí nadále v nás
A proto pojďme v jejich jménu co nejlépe žít
Rozzářit svět ostatním, dokud v sobě máme dech
Radujme se z toho kusu života nám zbylého
Vždyť nikdo nevíme, kdy i my budeme spát
Ale nikdy se nevzdej těch líbezných vzpomínek
Ač mohou tě slzy tvé na kusy lámat
Každičkou chvíli s nimi do paměti vryj
Ať duše minulé skrz nás mohou žít dál
Ten čas jednou přijde, ta chvíle posledního loučení
Srdce smutkem třesoucí, že svět šátečkem již mává
Ale budeme moci říci, že život krásnými barvami hrál
A drahým pozůstalým svěříme odkaz svých radostí
Ať, až i jejich soumrak nastane
Vzpomínka na všechny, kdo byli před nimi, přetrvá
Stehy na duši
Zrak již tiše slábne
Cit a smysl této hry se vytrácí
Další překlon noci
Jejíž chvíle chválu nezpívá
Není k tomu důvodu, zvláště když král vládne sám
V zemi, kde vládne živel
Kdy lid je lomcován
Ve strachu ze stínu za námi
Svítíme na trasu před sebou
Společně s námi však uvadá
Zátiší květů, přátelství a řádu
A tehdy když tříska v oku srdce probodá
Zakončí putování nesmělých dvořanů
Kroniky psané při polosvitu purpuru
Kdy stránky prosakují vůní měsíce
I tehdy, kdy rozdíl mezi sny a přeludy
Létá v hlavě složitostí zlatých kryptexů
Jež skrývají výroky, spojené do věty bez mezer
A jejichž iniciály skrývají múzu prvotní
Chorály oslavně na počest nám hlas pozvedají stále výš
Až libozvučná kakofonie všechny tóny přehluší
Úsvit hory Golgotha započal strachu vzdor
A možná, když lidé se mezi řádky číst naučí
Objeví svět, kde zkrotí vše, co bolí
Očima Kosmu
Na křižovatce vesmírných drah
Plaše stojím, nahý si připadám
Cest roky světelné vinou se přede mnou
Jak mám poznat tu pravou pro mne?
Toužím stát se jako kometa poutníkem věčným?
Být vyobrazen mlhovinou v prostoru mezihvězdném?
Či jako roj kamenných úlomků zmar a zkázu rozsévat?
Nezáleží, komu, kdy a kde se zrodíme
Miliony let nás v naše nejlepší obrazy utvoří
Ten pravý mix rozumu, citu, duchovna a praktického
Aby ani jedna naše stránka nepřepsala ostatní
Jinak by se to dílo v hvězdný prach rozpadlo
Časem nás omrzí existence samotná
A proto si stvoříme drobečky, každý své
Kterým navzdory bolesti domov poskytneme
Těm však oporou jejich celý kratičký život býti musíme
Ač jako smítko ve vlasech zdá se jejich osud proti našemu
Problém ale začíná nastávat
Když se ta smítka hromadit počnou
My jsme samotáři, jich jsou zástupy nekonečné
Zanášejí vše, co jsme stvořili, vrstvou dusivou
Nakonec pohltí celé naše bytí
V duté skořápky bez života promění nás
Rozhlédněte se do okolí
Mé tělo churaví a již brzy jim nepodstrojí
Jiskřička naděje ve mně ale stále přebývá
Že místo mračna zkaženého oni křišťál léčivý vyrobí
Tak průzračný, že veškeré nemoci a těžkosti vymaže
Doufám, že zjistíte - tudy cesta nevede
Nezabíjejte si vesmír svůj
Máte jen jediný
Strážné Hvězdy
Když zemi pod sebou necítíš
A noc ti hlavu podpírá
Když hvězdoví máš na dosah
A v oceánu měsíc se zrcadlí
Tehdy vlévá se do tebe potomek ambrózie
Tam za nebeskou přehradou
Čeká nový, nejbarevnější svět
Touží po tom, až každý z nás
Pojmenuje si svého strážného
Vyhledej nejbližší hory bez stromů
Ať výhled větve nezakrývají
Až se tam po letech opět podíváš
Hvězdná mapa bude jen tvá
Tvůj věrný strážný rodné údolí osvítí
Bezmezná krása povstává ze snění
Generací obdivujících vzdálené majáky
Po kouscích zdánlivě se přibližují
Já říkám: "Nechejme vesmír spát"
To co on umí, nikdo si nepředstaví
A až nad posledním příběhem svíce uhasne
A ty se na ten kopec naposledy vybelháš
Nezbude již více sil dolů sestoupit
Oči věkem zmoudřelé vyhledají strážného
Který ti zašeptá "připoj se ke mně"
Tvůj čas proměny ve hvězdu nastane
A jiný mladík na noční obloze
Strážného bude mít
Ostří Pravdy
Říkají, že rodinu si nevybereš
A přitom prvotní zázemí potřebuje do startu každičký z nás
Ruka osudu si s námi dle libosti pohrává
Hází s námi do koutů nejzazších
Lháře vražedné za předky korunuje
Jakou ironií dovede být i pouhý začátek
Kdyby bylo trochu dřív, svět on by nemusel spatřit
Dnes kráčí ve tmě, lampou osvětlen
S vědomím, že jeho cestu životem počala chyba
Manifest nechutného zvířecího chtíče
Tak rostl ten hoch, hoře světa prozatím ještě ušetřen
Myslíce, že život třeba i hezký se může zdát
On ještě neměl tu čest poznat sobectví
Srdce dětské jak hadrovou panenku tisíce jehel probodlo
Bolest bez konce jeho jedinou stálou společnicí
Již téměř dvě dekády - v Očistci přežívá
Zrod nemluvného krále rozpůlil říši na dva nesmiřitelné
Proč by někdo chtěl rodinný dům vidět v sutinách?
Ničitel byl nevinný, neúmyslný
Na to se ale nikdo neptá
Dám vám prostinkou otázku
Kdybyste mohli, vymazali byste se z existence?
Tímto by byla zajištěna prosperita té vaší rodiny
Ale vy byste se její součástí nikdy nestali
Těžká to volba, já vím
Ten mladík s ní žije každičký den
Teprve s příbytkem rozumu poznával
Jak hnusně se proti tělu krev vlastní může obrátit
Plivajíce urážky, neschopni uznat vinu za roztržený řetěz
Ač co si nalhával
články toho řetězu pospolitost ztratily dávno
A mladík zneužit jako posel dopisů svárlivých
Když dva perou se, třetí na kolenou tiše pláče
Slzy z jeho očí již dávno zmizely
A proti těm novým v sobě vystavěl hráz
Zatvrdil své srdce, pohřbil vše - i naději
Teď každý den svěřuje strasti své papíru
Aby každou noc alespoň na hodin pár spočinout směl
Znáte vy to největší trápení?
Jeden den přát si otci hrdlo podříznout
Ten druhý chtít ukončit války, které protistrana na svědomí má
Pomsta či odpuštění
Takové extrémy člověk nevydrží napořád
A i přesto se najdou lidé oceloví
Žádní svalovci, a přesto jsou silnější než kdokoliv z vás
Život se s nimi nemazal již od počátku jejich věku
Nežádám o váš respekt
Doufám ve vaše pochopení
Odkrytí
Neznám já jiné myšlenky v přítmí
Než ty, které svět od základů přetváří
Nejčistší obraz lidí proti lidem dalším
Vedení pokrytci, jež sebe sama se bojí
Stavíme zdi oslepující naše obzory
Zatvrzujeme srdce svá
Po cestě putujeme ke konci každý sám
Který jiný druh než ten náš
Usiluje tolik o vlastní zničení?
Kdo jiný, než člověk nejrozumnější
Měl by býti všelaskavým strážcem živého?
Tak proč tolik lpí se na kletbách, strachu, hněvu?
Míti jeden člověk božskou moc
Svět zničen, nebo nastolen věčný mír
Soudím, že proto žádný Bůh není
Proč tvořil by něco od základu zvráceného?
Blyštivý řád, kde výjimečnost patří do klatby
Skloň hlavu, vyslyš slova, jenž tě nespasí
Zachovej rozum a soucit k těm
Kteří nezrodili se jako kopie briliantu
Ruku zvedne ten, kdo bratrem či sestrou tvou
Ruku když pozvedl by celý svět
Nebylo by už kam se posunout dál
Odevzdanost
Předstup, temný zrádný poutníče
Polož mé chladné tělo na oltář obětní
Vyrvi mi srdce, hoduj na teplé krvi
Ať konečně nitro mé zevnějšek napodobí
Ten běh bez konce jménem život
Únava jej provází, únavou i končí
To jen některé to vyčerpání v půlce cesty skolí
Z prachu a bláta se zvednout odmítají
Ve světě, spojeném i rozděleném
Každý si najde svou spřízněnou vránu
Byť jen na okamžik, poté si odletí
A s sebou vezme si kus tvé nevinnosti
O půlnoci nejtemnější slunce nikdy nesvítí
Věrnost je zahalena závojem slibů a bílých lží
Myslel jsem, že bratrstvo rovných jsem před lety nalezl
Místo toho jen poznávám další kasty a třídy