Kilián Viktor

Narozen na sklonku tisíciletí v roce 1999 v Praze. Za svůj krátký život jsem stačil vidět již většinu naší krásné malé zemičky, na hodně různých místech jsem i žil,v rámci Česka se tedy považuji za jakéhosi světoobčana. Momentálně se ale nejčastěji pohybuji po Moravě, především po její východní části. Kam mě vítr zavane dál, netroufám si odhadnout K literatuře mě to táhlo již od let na základní škole, myslím si, že to byly takové ty typické eseje na gymplu, které ve mně probudily jakousi jiskru. Uvědomění, že toto je oblast, ve které se chci realizovat, přišlo teprve až s příchodem na vysokou a s potkáním těch správných lidí. Co se týče literárních vzorů, řekl bych, že mě inspirují veškeří buřiči a rváči - ti, kteří se nebáli bořit status quo své doby, kteří šli proti proudu, ač sami věděli, že je díky tomu žádná sláva za jejich životů nečeká. Mluvím především o Beatnících a prokletých básnících, lehké vlivy mám i od spisovatelů typu Wilde, Byron, Poe, ale já nemám moc rád škatulkování - lidí a ani umění. Věřím v to, že všichni jsme originální, jen si to ne všichni uvědomujeme. Krom literatury se výrazně zajímám o LGBT komunitu po celém světě, jsem příležitostný sportovec, nadšenec do přírody,kultury a především dlouholetý skaut, teď už již vedoucí ve svém oddíle. Mé ambice? Nebudu lhát, jsou vysoké, možná až moc vysoké na někoho mého věku a kompetence, ale k čemu to je, stát nohama na zemi? Sny jsou od toho, abychom létali co nejvýše to jde.


Povstanutí

Po rocích dřímoty, po rocích nesnází
Po každé kruté zimě nás slunce zachrání
Někdy je půlroční, jindy zas stoletá
Na pastviny mé vrací se vysoká

Spojené šílenství s bláznivostí
Provaz svázaný uzlem nejpevnějším
Kdo jiný porozumí magorově nitru
Než někdo, kdo sám na jiné duševní úrovni?

Tichému bláznovi naslouchat nesnadné
Leč ten, kdo trpěliv, zradu nezakusí
My zlovůli obloukem obcházíme
Vy, kdož nasloucháte, vítejte do rodiny

Navzdory rýpáním, veškerým sarkasmům
Jen záměry přátelské chyby mé provází
Světýlko od vatry s prskotem odlétá
Toužím ho zachytit, ať mi na cestu svítí
Jiné a hezčí světlo již tolik nezáří

Ostří Pravdy

Říkají, že rodinu si nevybereš
A přitom prvotní zázemí potřebuje do startu každičký z nás
Ruka osudu si s námi dle libosti pohrává
Hazí s námi do koutů nejzazších
Lháře vražedné za předky korunuje

Jakou ironií dovede být i pouhý začátek
Kdyby bylo trochu dřív, svět on by nemusel spatřit
Dnes kráčí ve tmě, lampou osvětlen
S vědomím, že jeho cestu životem počala chyba
Manifest nechutného zvířecího chtíče

Tak rostl ten hoch, hoře světa prozatím ještě ušetřen
Myslíce, že život třeba i hezký se může zdát
On ještě neměl tu čest poznat sobectví
Srdce dětské jak hadrovou panenku tisíce jehel probodlo
Bolest bez konce jeho jedinou stálou společnicí
Již téměř dvě dekády - v Očistci přežívá

Zrod nemluvného krále rozpůlil říši na dva nesmiřitelné
Proč by někdo chtěl rodinný dům vidět v sutinách?
Ničitel byl nevinný, neúmyslný
Na to se ale nikdo neptá
Dám vám prostinkou otázku
Kdybyste mohli, vymazali byste se z existence?
Tímto by byla zajištěna prosperita té vaší rodiny
Ale vy byste se její součástí nikdy nestali
Těžká to volba, já vím
Ten mladík s ní žije každičký den

Teprve s příbytkem rozumu poznával
Jak hnusně se proti tělu krev vlastní může obrátit
Plivajíce urážky, neschopni uznat vinu za roztržený řetěz
Ač co si nalhával
články toho řetězu pospolitost ztratily dávno
A mladík zneužit jako posel dopisů svárlivých
Když dva perou se, třetí na kolenou tiše pláče

Slzy z jeho očí již dávno zmizely
A proti těm novým v sobě vystavěl hráz
Zatvrdil své srdce, pohřbil vše - i naději
Teď každý den svěřuje strasti své papíru
Aby každou noc alespoň na hodin pár spočinout směl

Znáte vy to největší trápení?
Jeden den přát si otci hrdlo podříznout
Ten druhý chtít ukončit války, které protistrana na svědomí má
Pomsta či odpuštění
Takové extrémy člověk nevydrží napořád
A i přesto se najdou lidé oceloví
Žádní svalovci, a přesto jsou silnější než kdokoliv z vás
Život se s nimi nemazal již od počátku jejich věku

Nežádám o váš respekt
Doufám ve vaše pochopen

Suditel

Stav věcí neměnných zatracen
Salutuj šikovným kapsářům
Co časovou osopřímku vychýlí
Rovnováha a absolutní chaos
Uzavřeni do příliš těsného objetí

Libozvučný med kol huby mazán nám
Za zrcadlem nalezneš jen poloprázdné štěstí
Muka jiných pouhým posměškem pro všední
Hejno krkavců ze strachu bratry pobije
Když barvy své v otisku rosy rozvinou

Moc slova sílu všech vojáků převýší
Hlas tříští oceán, pár vět vše zahubí
Hlavu svírá ti sevření železné
Tišení bolesti úkol je vražedný
Již ani říše snů jistotu neskýtá

Bolestné pokání štěstěnu přiláká
Trpení pozemské nutno je zakusit
Andělé, démoni, třeste se přede mnou
Zkrotím vás silou cizí srdcím dvojitým
Nadějí zaříkám ty vaše duše zlomené

Žaloba slepá je, prstem na nevinné ukáže
Vzácnost démantů musí být vždy ztracena
Aby boj za pomoc bezmocným započal
Zvyklosti chtíče a nocí plných neonů
Pouze plní mé hrdlo hnusným slizem

Dvě ruce na zábradlí složené, jednu cigaretu společně drží
Prázdná ulice, sklo z výloh vylomeno
Kolona aut poházených rukou obra po cestě
Plastová taška ve větru ladně si tančívá
Toť obraz světa dnešního
Zanedlouho v tom moři umělém utonem
Pod tíhou viny a chamtivosti králů

Oheň kříže dřevěné stravuje
Pomýlení pastýři chybu svou viděli
Konečně zří pokřivené odrazy ve vodě
V slepé touze pravdu svou šířiti
Jenže ona mnoho šatů odívá

Kniha bez stránek učitel nejlepší
Největší radosti hlouposti způsobí
Lepší než utíkat před bestií neúnavnou
na dno láhve či k bodnutí jehly
Načež následující noc hořké mlhy pohltí
Nevědíce, zda další nastane

Proč smečka myšlenkou jedinou oplývá
Kdy samotáři, nemravností prolezlí
a ona sama ctností září

Když světlo brilantní temnota schová
Mysl čistou arogance zaslepí

Nespasitelná je společnost, jenž šílenství přivádí
Co zvrácenějšího, než zvýšení nároků životních
Smích a radost tě dovláčí k samoboji
Až přes okraj útesu života sám skočíš
Zmar, výsledek osobnosti potlačené

A nemusíš se ničeho bát
Polí Elisejských nemáš šanci dosáhnout
S trochou štěstí Tartaros domov tvůj nahradí
Zamrzneš v nekonečných mukách, toť tvé právo
Když smůla dá, dalším životem proklet budeš
Znovu a znovu, věčný kruh neprolomíš

Padlý kníže, černokřídlý anděli, máš můj dík
Ač Jeho muži hříchy tvé odvrací
Já vím, že chyby mé jsi změnil v přednosti
Teď nezbývá již nic než ostatní poučit
Povrchnost moderních pohnutek na kolena srazit
A těm, co řetězy spoutali domovskou zem
Ramena od páteře odseknout

Ráj nikdy nebude nastolen
Dokud prvotní hřích naše duše tíží
Směji se vašim představám o jakémsi jablku
Hovořím o božské zradě, on záda otočil
Prvního z vlastních poslů za rozum srazil z nebes
A dokud on zpět neusedne, osudí času se nezastaví

Příště, až spatříte výlohy
Zkuste zrak z oblohy sklopit
Nechte ty zvláštností nadané spočinout
Pokud vy tu svou zamítáte, problém váš
Ta síla ve vás poroste a uvolnění bude žádat
A až vybuchne silou tisíce umírajících hvězd
Lament srdce zchřadlého, příliš zpožděný

Komerční nálepky bláznům jen pro smích připadnou
Když za pár písmenek měsíční bezpečí vzdáváno
Zrušená důvěra otců i matek
Když jméno druhé k muži neznámému pojí vás
Nemůžete jinak, než na sebe udeřit
K ničemu plivání jedu na přízrak bez hanby

Růžová slůvka líbívá, louděná
Čím jste, čím budete, co ne a co dovoleno
Nakonec akorát sami sebe sežerete
Nikdo jiný ten váš sen smrtelný nespasí
Dlouhou cestou úděl váš vyprší, a nač žít i poté?

Pokud však po uvážení hodnoty vlastní
Na stezce pletichářského pochlebování setrváte
Vězte, že z vás nezůstane víc
Než dutá šedá figurka, prosta radosti
Poté bude pozdě na falešné hvízdání

Poslední dravci nemají koho uštvati
Místo toho štěkají po vlastních
Vstřebání sil rovných postup zaručí
Drásáním duše tvé vyhořelé
Teřich bezedný neuspokojíš

Změna zkažené zrůdnosti splacena
Zhnisaná rána, ač zakrytá, šíří se dál
Rozklad jedině očistný oheň zachrání
Jinak nově stavět možno není
Bez pádů, bez vydřené krve zmrzačených
Revoluce nekonečná nemůže započít

Zničené tužby, prokletá rádoby svoboda
Ten, kdo vině nevěří, pouze v lhostejnosti trčí
Zarmouceným tvářím není radno odepřít lichotky
a ani kameni do duše promluvit nemožno

Mou otázku, proč zamezit pochodu vpřed, nezodpovíte
Byť jediný rozumný argument z úst vašich neslyším
Jen vzteklé syčení, výčitky dávných dob, zrozené z nenávisti
Kamenujte, pořvávejte, biče své pozvedněte
Já hlavu svou neskloním, ani ti ostatní
Jednoho dne se i vy za barikádu propadnete

Nekonečná vzdálenost sourozence nynější půlí
Prostor mezi hvězdami zaplní nastokrát
Blízké tělo mysl přítomnou nijak nezaručuje
A i když obojí spojeno, ticho vládu přejímá
Nic než rozpačitá slova bez podstaty

Zlo musí být umírněně kontrováno
Laskavost do plamenů pouze olej přilévá
Zároveň bolest nesmíme stupňovat
Tak pouze prostor dáme kruhu
A z kruhu, jak víme, nelze se vyvázat

Zbijte ty lháře, kteří se nesoudci nazývají
To jsou ti, kteří váš hřbet jako první k zemi srazí
Světu všech možností existenci zarazí
pocitem podobným orbitu vzdálenému
Zatímco letíte dál a dál, pryč od domova

Hloupý hoch, který si sny neplní
Ačkoliv nemožné jevit se mohou
Máš povinnost kacířům vytřít zrak
Až poté, co pro sebe uzmeš svatozář
Budeš mít dost moci zbořit brány zlatavé
Které lživé blahobytí slibují

Démon zimy do ohně přikládá
Kouř z vatry plíce v šeď pustinnou mění
Zrak kalí pohled do oparu příjemného
Přesto duch vlastní do obličeje plive žár
Zrušte své představy, stáří vás dohání
Rychleji, poblíž se plíží, nelze ho předběhnout

A tedy buďte mými hosty, palte, travte, vražděte
Vězte, že zanedlouho se veškeré zlo na vás obrátí
Býti vámi, okamžitě učiním celosvětnou nápravu
Dříve, než ten svět bude smeten z prostoru mezihvězdného
Ještě stále šance je, ale její plamínek již zvolna zhasíná