Kilián Viktor

Narozen na sklonku tisíciletí v roce 1999 v Praze. Za svůj krátký život jsem stačil vidět již většinu naší krásné malé zemičky, na hodně různých místech jsem i žil,v rámci Česka se tedy považuji za jakéhosi světoobčana. Momentálně se ale nejčastěji pohybuji po Moravě, především po její východní části. Kam mě vítr zavane dál, netroufám si odhadnout K literatuře mě to táhlo již od let na základní škole, myslím si, že to byly takové ty typické eseje na gymplu, které ve mně probudily jakousi jiskru. Uvědomění, že toto je oblast, ve které se chci realizovat, přišlo teprve až s příchodem na vysokou a s potkáním těch správných lidí. Co se týče literárních vzorů, řekl bych, že mě inspirují veškeří buřiči a rváči - ti, kteří se nebáli bořit status quo své doby, kteří šli proti proudu, ač sami věděli, že je díky tomu žádná sláva za jejich životů nečeká. Mluvím především o Beatnících a prokletých básnících, lehké vlivy mám i od spisovatelů typu Wilde, Byron, Poe, ale já nemám moc rád škatulkování - lidí a ani umění. Věřím v to, že všichni jsme originální, jen si to ne všichni uvědomujeme. Krom literatury se výrazně zajímám o LGBT komunitu po celém světě, jsem příležitostný sportovec, nadšenec do přírody,kultury a především dlouholetý skaut, teď už již vedoucí ve svém oddíle. Mé ambice? Nebudu lhát, jsou vysoké, možná až moc vysoké na někoho mého věku a kompetence, ale k čemu to je, stát nohama na zemi? Sny jsou od toho, abychom létali co nejvýše to jde 

Stehy na duši


Zrak již tiše slábne
Cit a smysl této hry se vytrácí
Další překlon noci
Jejíž chvíle chválu nezpívá
Není k tomu důvodu, zvláště když král vládne sám
V zemi, kde vládne živel
Kdy lid je lomcován

Ve strachu ze stínu za námi
Svítíme na trasu před sebou
Společně s námi však uvadá
Zátiší květů, přátelství a řádu
A tehdy když tříska v oku srdce probodá
Zakončí putování nesmělých dvořanů

Kroniky psané při polosvitu purpuru
Kdy stránky prosakují vůní měsíce
I tehdy, kdy rozdíl mezi sny a přeludy
Létá v hlavě složitostí zlatých kryptexů
Jež skrývají výroky, spojené do věty bez mezer
A jejichž iniciály skrývají múzu prvotní

Chorály oslavně na počest nám hlas pozvedají stále výš
Až libozvučná kakofonie všechny tóny přehluší
Úsvit hory Golgotha započal strachu vzdor
A možná, když lidé se mezi řádky číst naučí
Objeví svět, kde zkrotí vše, co bolí

Strážné Hvězdy


Když zemi pod sebou necítíš
A noc ti hlavu podpírá
Když hvězdoví máš na dosah
A v oceánu měsíc se zrcadlí
Tehdy vlévá se do tebe potomek ambrózie

Tam za nebeskou přehradou
Čeká nový, nejbarevnější svět
Touží po tom, až každý z nás
Pojmenuje si svého strážného

Vyhledej nejbližší hory bez stromů
Ať výhled větve nezakrývají
Až se tam po letech opět podíváš
Hvězdná mapa bude jen tvá
Tvůj věrný strážný rodné údolí osvítí

Bezmezná krása povstává ze snění
Generací obdivujících vzdálené majáky
Po kouscích zdánlivě se přibližují
Já říkám: "Nechejme vesmír spát"
To co on umí, nikdo si nepředstaví

A až nad posledním příběhem svíce uhasne
A ty se na ten kopec naposledy vybelháš
Nezbude již více sil dolů sestoupit
Oči věkem zmoudřelé vyhledají strážného
Který ti zašeptá "připoj se ke mně"

Tvůj čas proměny ve hvězdu nastane
A jiný mladík na noční obloze
Strážného bude mít


Povstanutí


Po rocích dřímoty, po rocích nesnází
Po každé kruté zimě nás slunce zachrání
Někdy je půlroční, jindy zas stoletá
Na pastviny mé vrací se vysoká

Spojené šílenství s bláznivostí
Provaz svázaný uzlem nejpevnějším
Kdo jiný porozumí magorově nitru
Než někdo, kdo sám na jiné duševní úrovni?

Tichému bláznovi naslouchat nesnadné
Leč ten, kdo trpěliv, zradu nezakusí
My zlovůli obloukem obcházíme
Vy, kdož nasloucháte, vítejte do rodiny

Navzdory rýpáním, veškerým sarkasmům
Jen záměry přátelské chyby mé provází
Světýlko od vatry s prskotem odlétá
Toužím ho zachytit, ať mi na cestu svítí
Jiné a hezčí světlo již tolik nezáří

Ostří Pravdy


Říkají, že rodinu si nevybereš
A přitom prvotní zázemí potřebuje do startu každičký z nás
Ruka osudu si s námi dle libosti pohrává
Hází s námi do koutů nejzazších
Lháře vražedné za předky korunuje

Jakou ironií dovede být i pouhý začátek
Kdyby bylo trochu dřív, svět on by nemusel spatřit
Dnes kráčí ve tmě, lampou osvětlen
S vědomím, že jeho cestu životem počala chyba
Manifest nechutného zvířecího chtíče

Tak rostl ten hoch, hoře světa prozatím ještě ušetřen
Myslíce, že život třeba i hezký se může zdát
On ještě neměl tu čest poznat sobectví
Srdce dětské jak hadrovou panenku tisíce jehel probodlo
Bolest bez konce jeho jedinou stálou společnicí
Již téměř dvě dekády - v Očistci přežívá

Zrod nemluvného krále rozpůlil říši na dva nesmiřitelné
Proč by někdo chtěl rodinný dům vidět v sutinách?
Ničitel byl nevinný, neúmyslný
Na to se ale nikdo neptá
Dám vám prostinkou otázku
Kdybyste mohli, vymazali byste se z existence?
Tímto by byla zajištěna prosperita té vaší rodiny
Ale vy byste se její součástí nikdy nestali
Těžká to volba, já vím
Ten mladík s ní žije každičký den

Teprve s příbytkem rozumu poznával
Jak hnusně se proti tělu krev vlastní může obrátit
Plivajíce urážky, neschopni uznat vinu za roztržený řetěz
Ač co si nalhával
články toho řetězu pospolitost ztratily dávno
A mladík zneužit jako posel dopisů svárlivých
Když dva perou se, třetí na kolenou tiše pláče

Slzy z jeho očí již dávno zmizely
A proti těm novým v sobě vystavěl hráz
Zatvrdil své srdce, pohřbil vše - i naději
Teď každý den svěřuje strasti své papíru
Aby každou noc alespoň na hodin pár spočinout směl

Znáte vy to největší trápení?
Jeden den přát si otci hrdlo podříznout
Ten druhý chtít ukončit války, které protistrana na svědomí má
Pomsta či odpuštění
Takové extrémy člověk nevydrží napořád


A i přesto se najdou lidé oceloví
Žádní svalovci, a přesto jsou silnější než kdokoliv z vás
Život se s nimi nemazal již od počátku jejich věku

Nežádám o váš respekt
Doufám ve vaše pochopení

Odevzdanost


Předstup, temný zrádný poutníče
Polož mé chladné tělo na oltář obětní
Vyrvi mi srdce, hoduj na teplé krvi
Ať konečně nitro mé zevnějšek napodobí

Ten běh bez konce jménem život
Únava jej provází, únavou i končí
To jen některé to vyčerpání v půlce cesty skolí
Z prachu a bláta se zvednout odmítají

Ve světě, spojeném i rozděleném
Každý si najde svou spřízněnou vránu
Byť jen na okamžik, poté si odletí
A s sebou vezme si kus tvé nevinnosti

O půlnoci nejtemnější slunce nikdy nesvítí
Věrnost je zahalena závojem slibů a bílých lží
Myslel jsem, že bratrstvo rovných jsem před lety nalezl
Místo toho jen poznávám další kasty a třídy

Očima Kosmu


Na křižovatce vesmírných drah
Plaše stojím, nahý si připadám
Cest roky světelné vinou se přede mnou
Jak mám poznat tu pravou pro mne?
Toužím stát se jako kometa poutníkem věčným?
Být vyobrazen mlhovinou v prostoru mezihvězdném?
Či jako roj kamenných úlomků zmar a zkázu rozsévat?

Nezáleží, komu, kdy a kde se zrodíme
Miliony let nás v naše nejlepší obrazy utvoří
Ten pravý mix rozumu, citu, duchovna a praktického
Aby ani jedna naše stránka nepřepsala ostatní
Jinak by se to dílo v hvězdný prach rozpadlo

Časem nás omrzí existence samotná
A proto si stvoříme drobečky, každý své
Kterým navzdory bolesti domov poskytneme
Těm však oporou jejich celý kratičký život býti musíme
Ač jako smítko ve vlasech zdá se jejich osud proti našemu

Problém ale začíná nastávat
Když se ta smítka hromadit počnou
My jsme samotáři, jich jsou zástupy nekonečné
Zanášejí vše, co jsme stvořili, vrstvou dusivou
Nakonec pohltí celé naše bytí
V duté skořápky bez života promění nás
Rozhlédněte se do okolí
Mé tělo churaví a již brzy jim nepodstrojí

Jiskřička naděje ve mně ale stále přebývá
Že místo mračna zkaženého oni křišťál léčivý vyrobí
Tak průzračný, že veškeré nemoce a těžkosti vymaže
Doufám, že zjistíte - tudy cesta nevede
Nezabíjejte si vesmír svůj
Máte jen jediný