J i ř í  J a n í č e k

Pochází z Březí u Mikulova (1954) a na svůj moravský původ je patřičně hrdý. Dodnes přirozeně hovoří tamějším nářečím a o svém rodném kraji na pomezí Moravy a Slovenska a o lidech tam dokáže půvabně vyprávět. Poezii začal publikovat od začátku osmdesátých let, např. v Mladém světě. Jeho básně se četly v ve Viole, Malostranské besedě, v klubu Na Petynce nebo v Československém rozhlase Brno hlasem významného brněnského herce Ladislava Lakomého. V roce 1995 si Jiří Janíček změnil z osobních důvodů celé jméno na Peter Belanský. Dnes žije se svým přítelem v Praze.

Od začátku devadesátých let otiskoval  básně v gay periodikách (Lambda, SOHO revue)  a v roce 1994 vydal u gay nakladatelství Dagra Comunication sbírku poezie Hledej lásku. I přesto, že nakladatelství nezajistilo odpovídající propagaci, dnes je jediný básnický titul Jiřího Janíčka téměř nedostupný.

Jiří Janíček (Petr Belanský) patří k těm nemnoha českým básníkům, kteří na počátku devadesátých let formovali českou LGBT poezii. 

Výročí

Zatni mi prsty do vlasů

Rozežeň vrásky na mém čele

Mé stádo bílých Pegasů

tě uznalo svým velitelem

a moje žízeň už tě zná

a stále vola tvoje jméno

a naše láska vítězná

má pro nás všechno připraveno

Tady mě máš Jsem celý tvůj

Hořím a potřebuju zalít

Na nic se neptej Nelituj

žes tehdy možná hloupě nalít

To už je rok a já jsem týž

a moje žízeň stále sílí

Pojď ke mně Sám se přesvědčíš

že jsme cestou nic neztratili

Pojď slavit naše výročí

v plameni který nezná slova

Pojď se bránit a útočit

Můžem se v sobě krásně schovat

Rok není mnoho Já chci víc

Štěstěna bývá vrtošivá

a často nenechá ti nic

pro ten čas kdy se připozdívá


Foto Jansi (Jan Šimurda). S laskavým svolením autora.

Stesk


Včerejšek pulsoval

a pil nám vláhu z dlaní

Dnešek je prázdný sál

a dlouhé usínání

Proč jsi ta daleko

a proč mě bolí hlava

Proč slunce nad řekou

jen prázdnou hlavou mává


Přijď aspoň na chvíli

odemkni si má ústa

Přijď dřív než zešílím

Přijď za mnou Přijď a zůstaň

Bez tvého doteku

mě oči táhnou k zemi

Ve stálém pokleku

jsem sám a stýská se mi

Foto Jansi (Jan Šimurda). S laskavým svolením autora. 

NA CESTĚ Z HOSPODY 

Potkal jsem starej svět na cestě z hospody 

Někdo chtěl přeškrtnout co prej se nehodí 

Naštěstí nestačil podepsat příkazy 

Starej svět po špičkách zase k nám přichází 


Včera jsem na rohu zaslechl flašinet 

Kdo chtěl si na trávu vokolo klidně sed 

a Pámbu nalejval tulákům ve křoví 

půllitry po vokraj zlatý a ledový 


Přijela Zdenička v pohřebnim kočáru 

Mefisto ladil ji s citem jak kytáru 

a já jí poručil velkýho bechera 

aby jí vydržel úsměv do večera 


Hodil jsem básníku bůra do klobouku 

za koně s křídlama Za cestu nad louku 

a z vejšky viděl jsem Zdeničku dokořán 

Vězel v ní zrzavej vojáček z Podbořan 


Kdo by to do něj řek Takovej chlapeček 

Svírá ji do kleští Řičí jak hřebeček 

Zdenička zatíná prstíky do trávy 

Co křičí do nebe to jenom ona ví 


Chtěl jsem se milovat a ty jsi blízko stál 

za pivo za vodku řádsky´s mě poslintal 

pustil´s mě pod blůzu a ještě kousek níž 

Nechal´s mě nasednout a tak dál však ty víš 


Potkal jsem básníka na cestě z hospody 

Měl verše po kapsách házel je do vody 

Den kolem umíral v krvavý nádheře 

Ježíš vstal od stolu POSLEDNÍ VEČEŘE 


Abysme mohli dál jde umřít na kříži 

Znova se narodit a skončit v beztíži 

Sedumkrát za tejden Třicetkrát za měsíc 

A křížů kolem nás je každý ráno víc 

HOROSKOP

Narodil jsem se ve znamení Štíra

zrovna když říjen svékal stromy donaha

Slunce zlatě umíralo na peřince

a pokoj voněl mlékem a starým dřevem

protože všechen nábytek byl po babičce

Pak mě čas tahal za uši a za pačesy

a šlo to strašně rychle

První vysvědčení

První erekce

Puberta kudlou uťala všechno nepodstatné

a svět se zredukoval na jednoho chlapa

který mi prvně dýchl zblízka do klína

A potom kdosi ve znamení Vah

rozhoupal celý můj vesmír

jak prázdninovou loďku

Já krásně miloval

a věřil věřil věřil

že je to na věky

Pak ještě tisíckrát

a vždycky buď já nebo on

jen klíče do schránky

anebo ani to

Vždyť parky nikdo nezamykal

a ptáci vzlétli z hnízd

protože pochopili

že už se pranic nenarodí

Všechna znamení mě zradila

a všechna znamení jsem zradil

Jak daleko je mikulovská věž

a první láska s prvním zklamáním

a hloupá touha umřít

u dveří toho který ukradl slunce

Ostatně i já lhal

a nevěrou jsem platil za nevěru

Stále jdu od hranice k hranici

Už dávno se neptám na znamení zvěrokruhu

A vždycky závrať oheň žár

pak prach a popel

a v ústech pachuť kouře

a zase je rok pryč

Štíři prý mají bodec plný jedu

a srdce plné lásky

a hledání

a boje

To říká horoskop

a mé jizvy to dosvědčují

Co mi však řeknou hvězdy

bude-li můj příští test na HIV

pozitivní?

BALADA O SRDCI A MLZE

 Šero a otlučená chodba 

jak tunel do podsvětí 

Průvan mi žene špínu do očí 

Mé kroky suše třaskají 

jak výstřely popravčí čety 

a plaší potkany a ticho 


Uhýbám popelnicím 

Uhýbám svému stínu 

a na srdci mám supa beznaděje 

a drobné v kapse zvoní umíráčkem 


Vše bylo falešné 

Objetí Úsměv 

Jméno Adresa 

Jen moje pozdní káva 

ve stánku který se vynořil z mlhy 

jak archa Noemova 

je horká 

skutečná 

a černá 

CO CHUTNÁ LABUTÍM 

Byli jsme zase všichni i se svými žaly 

s kartami v rukávu a se sny 

kterým dávno prošla záruční lhůta 

Červené víno teklo proudem 

jako krev po obětním oltáři 

jen místo zpěvu velekněze 

kokrhal někdo NIAGARU 

a smutek pijáků šilhal po kudle 


Potom jsme vrávorali po nábřeží 

a vyli na měsíc 

a drželi se kolem krku 

takže každý mohl číst pulz toho druhého 

a čůrali jsme do Vltavy 


Tisíc labutí připlulo až k nám 

a my neměli nic 

než vlastní horká obnažená srdce 

Někdo vytáhl nůž 

krájeli jsme svá srdce na kousky 

a zpívali a sytili ty krásky 


Až do rána labutě neodpluly 

a my pak dlouho měli v sobě prázdno 

a nechodili do práce a do hospody 


Naštěstí pijákovo srdce 

ač večer umírá 

ráno bolí a chodí po špičkách 

ale žije 


A jak jsem viděl 

chutná labutím 


Fotografie Petera Belanského