Erik G. G.

Moje tvorba stojí na pomezí žánrů. Přes erotiku a sex se teprve dostávám k příběhu, není to naopak. Při dopsání kapitoly většinou nevím, o čem bude ta další. Neumím si příběh naplánovat, což je vlastně to, co mě neskutečně baví. Prožívám vzrušení se svými hrdiny, protože sám nevím, jak se děj dále vyvine. Erotika je prostředek, jak se dostat k jádru věcí. Moje příběhy nesou jistá poselství, určitý přesah, přestože by je málokdo v takovém formátu hledal. Sex stále neumíme vnímat bez předsudků a je s podivem, jak vysoké procento lidí není se svou sexualitou srovnáno. Proti takovým postojům se ve svých textech stavím a ukazuji, že inteligentní, oduševnělý příběh a milostné hrátky k sobě krásně pasují. Vždyť sex k životu patří a možná, že by bylo v ulicích víc pohodových a usměvavých lidí, kdyby ho dělali častěji a s větší radostí. .-)

Ukázky z chystaného erotického románu "Láska je odpověd". 

K tomu, aby román spatřil světlo světa, můžete pomoci i Vy...

Láska je odpověď

Ukázka z třetí kapitoly

Postupně stavíme oba stany, kluci běhaj okolo a pomáhaj. Fynn je v dobrý náladě a mně je po dlouhý době fakt skvěle. Ten nápad s pánskou jízdou měl Fynn a ten se stanem pro kluky zas Matti. Bude to poprvý od loňskýho Silvestra, co budeme s Fynnem spolu skutečně spát. Nejradši bych k němu do spacáku zalezl hned. Přitisknul se k němu, položil mu hlavu na rameno a pevně ho sevřel kolem jeho krásnýho, vysportovanýho hrudníku. Proplet se nohama a spal takhle ne celou noc, ale celý věky. Tak strašně mi chybí chlap v posteli.

"Tati, tati, jdeme na věž," řítí se ke mně kluci.

"To není věž, ale posed," sleduju, jak Fynnovi tuhne krev v žilách hrůzou, že tam po nás zůstal svinčík, "a kdo uhodne, k čemu to je, může večer slavnostně zapálit oheň!"

Těžko si představit kýčovitější výjev. Sedíme u ohně, od lesa je trochu zima, ale plameny hřejou. Kluky jsme už konečně dokopali do spacáků. Jsem na Fynnovi nalepenej, rukou hladím jeho stehno. Líbáme se.

"Chtěl bych to takhle pořád," šeptám.

"Co pořád?" ptá se Fynn.

"Bejt spolu," šeptám ještě o něco tišeji.

"My nejsme spolu?" diví se a nadechuje se: "Vídáme se přece o mnoho víc, než by ses vídal s kýmkoliv jiným. Je přece výhoda, že se ženský kamaráděj, vůbec nejsme podezřelí."

Cítím, že romantika u ohně pomalu dohořívá, stejně jako dubová větev uprostřed ohniště. Moje vnitřní štěstí najednou střídá smutek a strach.

"No právě! Já už nechci bejt podezřelej," dívám se mu do očí a vidím odtažitou nervozitu.

"Prosim tě, co se ti zas honí v tý tvý makovičce," snaží se bejt milej a cuchá mi vlasy, "tuhle pánskou jízdu jsem přece vymyslel pro tebe, abysme byli víc spolu. Co chceš víc?"

"Uvažuju o rozvodu," myslím, že si právě hraju s odjištěným granátem.

"Děláš si prdel?" sedá si o kus dál.

"Nedělám. Chci s tebou žít. Doopravdy žít, ne přežívat po parcích, autech a záchodech."

"Občas přece jedem na víkend, třeba jako dneska, tak co máš?" postaví se do bojovný pozice, oči vyvalený.

Smutek a zklamání pomalu zaplavuje celou mou bytost. Věděl jsem přece, že zareaguje právě takhle. Tak proč jsem proboha někde na pozadí doufal, že to bude jinak? Přesto už to teď musím dotáhnout do konce. I když je mi zle dopředu.

"Rozvedeš se taky?"

"No ty ses úplně zbláznil!" vybuchuje, "A to mám jako přijít za Ingrid a říct, sorry, jsem tak trochu buzík, budu se teď stěhovat k jinýmu buzíkovi do bytečku s buzníma polštářkama a hrníčkama se srdíčkem?"

Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo, naskočí mi v hlavě verš nějakýho básníka, snad Rakušáka, nevím. Fynn mě právě teď trhá na kusy a do vyrvanejch částí řeže kudlou jako zběsilej. Zraněný srdce bolí, do očí se derou slzy.

"No přesně tak jsem to myslel," dodávám a nemůžu se na něj už ani podívat. Zvedám se a odcházím pryč. Nevím kam, je to jen instinkt, zmizet z místa boje a bolesti.

Fynn mi po pár metrech vstupuje do cesty. Objímá mě. Hladí ve vlasech. Líbá na čelo. Jsem gumovej, ale nebráním se.

"Nemůžeš to na mě takhle vybalit a myslet si, že zajásám a půjdu balit kufry," snaží se o smír, "já o tom takhle nikdy nepřemejšlel."

"Fynne, aspoň nekecej," otáčím k němu lesklej pohled, "přemejšlel a mockrát. Právě proto, že přemejšel. A nesnes bys s tím jít ven. Přiznat si to a žít tak."

"Já..., já ... "

"Jo, Fynne, přesně tak. Ty, ty. Jde jen o tebe, o to, co by tomu všichni řekli, jak bys vypadal před kámošema z práce."

Mám pravdu, neříká na to už vůbec nic. Aspoň, že tak. Nejde o mě, ale bejt vůbec s chlapem jako takovým. Navzdory jeho objetí je mi zima. Chci jít spát, ale nepouští mě.

"Dej mi čas, musím si to promyslet," hladí mě, "hlavně zatím nic nepodnikej."

Smradi malý

"Ty vole Fynne, kluci!" řvu na celej les. Proud světla míří na prázdný karimatky, děti jsou pryč. Tupě mávám světlem do všech koutů stanu, jakoby snad bylo reálný, že jsou schovaný pod batohem nebo setem na badminton.

"Smradi malý! Někde tady musej bejt," hučí Fynn, kterej si před tím šel kousek stranou ulevit.

"Matti! Carle!" volám do všech koutů a baterkou zuřivě mávám okolo sebe.

"Nešli spát na ten podělanej posed?" ptá se Fynn. Jo, to je pravda. Míříme k němu, jsem strachy bez sebe. Jak mohli zmizet? Celou dobu jsme se nehnuli od ohniště.

"Nejsou tady," slyším Fynna z poslední příčky žebříku.

Do prdele!

"Co budeme dělat? Mám zavolat policajty?" třesu se a polykám na sucho, v puse sahara.

"Klid, musej tady někde bejt," drží mě Fynn za ramena a v jeho očích vidím rozvahu chlapa, kterej ví, co dělat, ať se děje cokoliv. Na malej mžik, setinu vteřiny, mi dochází, že ho miluju.

Rozdělujeme se, hledáme a voláme. Na pasece za posedem, kolem skály na kraji lesa, u potoka. Nikde nic.

Jsme zpátky u ohniště. Od doby, kdy jsme je viděli naposledy, uběhly asi dvě hodiny. Jak daleko mohli dojít za tu dobu? Bez baterek jedině po louce, tam je aspoň trochu světla. Ve tmě do lesa by se snad báli. Přes louku je kousek stranou stará chalupa, mají tam v ohradě kozy a ovce. Měli jsme v plánu podívat se tam zejtra, třeba to chtěli prozkoumat už teď.

Fynnovi ta teorie připadá dobrá, zkusíme to. Vlastně bude nejlepší jet autem.

Světla blikaj, ale zámky necvakají. Nezamykal jsem to?

"Co když je unesli?" svírá se mi žaludek hrůzou.

"Moc se koukáš na filmy."

"Jo? A na jaký asi?" nechápu, jak může bejt pořád tak klidnej.

"Sága Norénová, policie Malmö," pitvoří se a má pravdu. Můj nejoblíbenější krimi seriál.

"Jak můžeš mít náladu na vtípky?" vztekám se a sedám za volant.

"Podívej se za sebe a uvidíš," slyším ještě Fynna zvenku.

Vzadu v sedačkách zkroucený kluci!

"No já se z vás poseru, co tu děláte?" lomcuju Mattiho malým ramínkem.

Mžourá na mě. Neví, kde je.

"Nám byla zima," mumlá před tím, než znova zabere.

No fuj to se mi ulevilo. Fynn se tváří, že to přece věděl. Oba je stěhujeme do stanu. Do velkýho. Oni dva na jednu půlku, my s Fynnem na druhou. Zalejzám k němu do spacáku, ležíme oba na boku, přitisknutý k sobě. Objímá mě. Cítím jeho vůni a dech na krku. Pro teď jsme jen my. Spolu. Tělem se mi rozlejvá teplo a krásno. Celou noc přitisknutej k chlapovi, blaženost sama. Takhle si představuju ráj. Rozhovor u ohniště, hledání kluků, nic z toho už neplatí. Miluju ho! Já ho fakt miluju.

"Miluju tě," šeptám do tmy.

A stanem zní hlasitý chrápání.

Mám ho tvrdýho. Vlastně je to jeden z nejhezčích pocitů, který znám. Ta dráždivá tvrdost, která citlivě reaguje na každej dotek příjemnou odezvou. Na každý přejetí látky, na každý přitisknutí nebo pohyb. Tělem se pak rozleje další vzrušený napětí, který si vyžaduje další dráždění a znova a dokola. Až už to pak nejde vydržet, protože tvrdost se mění v nutkavou chuť dělat to víc, silnějc a rychlejc. A pak už jsou jen dvě možnosti. Buď se vystříkat, anebo zbláznit.


Ukázka ze sedmé kapitoly

Příručka pro náhlej odchod

Čeká na mě v ložnici.

"Dala jsem ti svoje nejlepší roky a tys všechno zkazil. Jsi nechutnej sobec Eriku! Teploušskej dobytek!"

Stojím nahej před postelí, z koupelny se valí pára. Její slova ke mně přicházejí a všechno se mění. Místo toho, abych zalez pod peřinu, oblíkám se. Už tady nemůžu zůstat.

"Co si jako myslíš, že děláš? Zničíš mi život a teď si jen tak odejdeš?" přechází do jekotu.

"Neřvi, vzbudíš děti."

"Chceš mě teď umlčet? Teď, když si všechno zkazil? Jdeš za ním? Budete se píchat do zadku?" je k nezastavení.

Na dva kroky jsem u ní a plesk! Facka přistává úplně přesně. Je to poprvý v životě, co jsem to udělal.

"Miluju ho!"

To ji úplně odzbrojuje. Šok mezi slzama. Ztuhlá, jak ze sádry, přihlíží, jak si balím věci. Mechanicky se snažím něco ládovat do tašky a vlastně nevím, co si vzít. Napsal někdo příručku pro náhlej odchod z domu? Deset bodů, na který nikdy nezapomenout?

"To nemyslíš vážně," mluví jako v transu.

"Co?"

"Že ho miluješ..." Neznámej pohled neznámý ženy. Čeho se dneska ještě dočkám?

"A co sis myslela? Že roupama nevím kam s ocasem?"

"A mě? Miluješ mě?"

Vidím najednou malou holčičku, která touží po panence za výlohou, ale mají čtrnáct dnů zavřeno.

"Dám ti vědět, co dál. Teď potřebuju bejt sám," beru do ruky tašku a jdu ke dveřím.

"Zůstaň tady," brečí, "nějak to vyřešíme, když to s ním skončíš."

"Nic nechápeš, viď?" obouvám se, "Promiň, měl jsem to udělat už dávno."


Kanál pravdy

Fynn nezvedá telefon. Volám znova. Píšu zprávu. Volám. Nic. Zrádce, zrádce, zrádce! Nevím, co se ve mně odehrává víc, jestli vztek nebo bolest, ale uvnitř běsním jako raněný zvíře. Jo, to bude ono. Raněný zvíře. Zároveň ale cejtím, že mám strašnou chuť bojovat. Že prostě už nemůžu fňukat a utírat si slzičky sebelítosti. Nejde tady o Fynna, Karin nebo kohokoli. Jde o mě! Musím se teď podržet a zůstat za sebou stát, když už to nikdo jinej neudělá.

Dostávám se do baráku s nějakou slečnou, co se vrátila z rande. Schody beru po dvou. Bouchám na jejich dveře. Nic. Zvoním a bouchám. Musej bejt nasraný, že jim budím Carla, musej otevřít. Bouchám, zvoním. Nic.

"Fynne, otevři! Neodejdu odtud!"

Sedím na zemi, zády se opírám o jejich dveře. Pak se potichu, pomalu otevírají. Úzkou škvírou vidím Ingrid. Nána jedna zvědavá. Prudkým tlakem rozrážím dveře a vpadnu do předsíně. Se zapištěním uskakuje.

"Fynne!"

"Eriku, co vyvádíš?" objevuje se konečně.

"Promiň, že budím Carla, ale musím s tebou mluvit," stavím se na nohy.

"Spí dneska u babičky. Vždyť jsme byli v tom kině."

Vypadá hrozně. Opuchlej, divně se tváří. Na mě taky asi není nic moc pohled.

"Myslím, že bys měl jít Eriku," vkládá se do toho Ingrid, "Fynn už se s tebou vídat nebude."

Ten zvláštní akcent na slově "vídat". Ta arogance vítězky. Ta sebejistota. Vaří se ve mně úplně všechno. Nejradši bych profackoval i ji. Ale s vypětím všech sil nechávám zvítězit rozum.

"Můžeš nás chvíli nechat?"

Odmítá odejít. Až teprve když Fynn dlouhým pohledem naznačuje, že by to vážně měla udělat, neochotně se sbírá a konečně zmizí.

Objímám Fynna. Dá kolem mě taky ruce, ale z toho chladu, kterej z něho jde, se mi zvedá žaludek.

"Odcházím od Karin, už jsem se rozhodnul. Odejdu s tebou nebo bez tebe, rozhodni se."

Z mejch slov mě mrazí, vůbec nechápu, kde se najednou ve mně bere tolik síly a sebejistoty. Takhle ultimativně jsem se snad ještě nikdy neslyšel.

Ve Fynnových očích vidím údiv a obrovskou lásku. Jeho pohled je najednou ten jedinej kanál pravdy, všechno ostatní je jen póza a lež. Jeho láska ke mně hledí a strašně by se chtěla schoulit v mý náruči a nechat se hladit a líbat. Ale je to vysílání z trilionů světelnejch let vzdálený planety. Je sice vidět, ale teplo přiletí až v příštích generacích.

"Eriku, já ..." nedokončuje jako vždycky.

Chápu. Tak strašně ho teď potřebuju, zrovna teď, na tomhle místě. Nemá dost odvahy. Není to ten chlap, ze kterýho jsem ho měl. Ke kterýmu jsem vzhlížel a kterýmu jsem se chtěl vyrovnat. Mužskej, co si vždycky ví rady, je rozhodnej a jde si za tím, co si usmyslí. Na chvíli mi to bere rovnováhu, ale já se teď tady před ním prostě nerozbrečím.

"Potřebuju někde pár dní zůstat. Víš o něčem?"

"Zavolej Hansovi, pošlu ti číslo," váhá jen na chvíli, "má velkej byt a je tam sám."

Do předsíně už se zase blíží Ingrid. Špatně skrejvanej vztek.

"Miluju tě," říkám mu a dávám mu pusu. On ji opětuje. Překvapivě.


Ukázka z deváté kapitoly

VAROVÁNÍ! Stránka obsahuje explicitní popis sexuálního aktu. 

Svézt se na vlně

Co ty dva předváděj, je prostě koncert. Chodím kolem nich jak rozhodčí v aréně a vybírám si ten nejlepší pohled. Jsem totálka tvrdej a každý další přejetí nedočkavou rukou hrozí explozí. Ale ještě se nechci udělat. Chci si užívat tohle parádní představení, který mi nachystali Hans a Kire. Nikdy v životě jsem nic podobnýho nezažil. Abych se mohl zblízka dívat, jak si to dva užívaj. Dotýkat se jejich vzrušení a slasti. Nechat se vtahovat do těch nejdráždivějších detailů. Do bubliny nadrženosti. A radosti ze šukání.

Je to tak čistý potěšení, který z nich září, až jsem z toho sám překvapenej. Oba si to užívaj bez předsudků a bez snahy získat nad druhým výhodu. Navzájem se na střídačku píchaj. Teď zrovna Kire Hanse. Pěkný tvrdý přírazy třesou pelestí, jsou už oba zpocený. Hans se mezi honěním snaží Kireho dotýkat na místě vstupu.

"Jo, tohle je hodně dobrý," heká Hans, "nepřestávej!"

Kire se usmívá, je v něm spokojenej. Každý zasunutí mu na tváři vykouzlí usměvavou slast.

Mohl bych ho teď krásně strčit Hansovi do pusy a nechat se vykouřit do konce, ale ztratil bych to privilegium "jen se dívat". Je to unikátní zážitek a chci kluky nechat, ať si i oni užijou svýho diváka.

"Už se udělám," řiká Hans. Kire reaguje tvrdým, rychlým finišem. Jsem z toho celej hotovej. Hans cáká, lítá to z něho všema směrama. Jeho řev se rychle mísí s tím Kireho, kterej už to taky neustál a pěkně mu to láduje dovnitř. Je to přesně ten moment, kdy se musím přidat. Svézt se na vlně. Sdílet vyvrcholení. Díky tomuhle úžasnýmu zážitku to jde prakticky samo, stříkám Hansovi na ksicht, čímž asi trochu porušuju pravidlo nevstupování do děje, ale on si o to vyloženě říkal.    

Kdo se tam na mě dívá?

Komu se zas nelíbím?

Kdo otráveně zívá,

až se dneska objevím?


Co mě pomoct může,

co sílu mi má dát?

Do čí vlézt mám kůže?

Jak se tam mám poskládat?


Kde se chci najít,

kam mi dovolí jít?

Duši mojí dokonalou,

nechce nikdo pochopit?


Kdo se na mě dívá?

A nechce znát mě víc?

Kdo mi rány dává,

srdce rve a nic ...


Kdo tam někde vzadu,

mačká, svírá, utiskuje?

Kdo se na mě dívá?

Kdo mě už teď nemiluje?