BEREME SVÉ OSOBNÍ PROBLÉMY
JAKO ZKÁZU SVĚTA 

Rozhovor s básníkem Kiliánem Viktorem


Martin je v poezii ovlivněný prokletými básníky nebo třeba beatníky. Přesto je jeho poezie ryzí a rozpoznatelná od jiných; třeba i tím, že se v ní objevují zaškobrtnutí a přešlapy. Kdo z nás, když šel za svým cílem, nezakopl... Martin na první pohled volí ocelově těžká slova, která ještě tvrdí křemenem. Jsou to slova, u kterých se může zdát, že nevoní, že nehrají líbivými barvami. Některé jeho básně jsou naturalistické, až surové; postrádají metafory, neotřelá slovní spojení a kráčejí jednoduše skládanými slovy k nekompromisnímu závěru. V jiných se zase propojují krásná spojenectví slov a metafor. Ale Martin je vždy poskládá tak, že můžeme slyšet někde
hlouběji pod námi melodii zpívanou smutnými hlasy. A pak ty hlasy vystoupí na povrch a my zjistíme, že to není smutek, ale že je to všecko to, co ze smutku může vzejít - láska, naděje, znovuzrození, touha, empatie...
Jako básnický pseudonym si zvolil Kiliána Viktora.
Jednu báseň věnoval dílem také mně.


Když jsem poprvé četl tvoji poezii, někdy na jaře roku 2019, setkal jsem se s něčím, co v mé hlavě vytvořilo zmatek. Vysypal jsi ze sebe za krátkou dobu několik básní, které překrývala temnota, vinul se z nich zápach trouchnivějících kostí a vlhkost vlčí srsti. Z té temnoty občas vysvitla bledá luna, zakrákoral havran a vnímavý a citlivý čtenář až fyzicky pociťoval, jak se boří do zetlelé hlíny, kde tuší špatně zasypaný hrob. Do jaké míry šlo o stylizaci a co z toho byly tvoje vlastní prožitky sdělené jinotajem poezie?

Nevěřím moc tomu, že autor dovede psát poezii, aniž by do ní věnoval kus vlastního nitra, od fiktivního psaní k sobě samému máme prózu, samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo. U mne jde o to podělit se skrz temný motiv o vlastní pohled na svět a život jako takový, ačkoliv by se mnou asi ten, kdo můj život zná, nejspíš nesouhlasil, že to tak je. Básník nosí brýle s barevnými skly, optimistické jsou růžové, pesimista nosí modré a ty mé jsou spíše černé s občasnými bílými tečkami.

Ve tvých básních hraje důležitou roli prostor; ať je to nekonečno kosmu, nebo město, v němž žiješ či prostředí, které důvěrně znáš (skaut). Co pro tebe jako básníka znamená prostor? Je pro zrod básně důležitý? Jak si ho vytváříš ty?

Prostor nás utváří jako jedince stejně jako lidé, se kterými žijeme a trávíme čas. Úplně jinak se vyvrbí člověk, který nikdy nevytáhl paty z rodné vsi než někdo, kdo každý rok poznal jiný domov. Možná právě proto, že jsem příkladem toho druhého, hledám ve všemožných druzích prostoru něco jako domov, což je v základu jeden z našich životních cílů, jakkoliv to vehementně odmítáme sami sobě přiznat. Najít v tom chaosu, do kterého jsme byli vrženi, nějaký řád, aniž bych ho přehnaně měnil, pouze ho beru tak, jak je, surový, neprobádaný, nezkažený.

Všiml jsme si, že ve tvé poezii probleskuje motiv pospolitosti, nebo spíše touhy po ní. V rámci kosmu, země, po níž chodíme, v rodině, v intimním vztahu...

I ten největší psychopat, samotář nebo introvert v sobě nezapře touhu po společnosti, ať už s ní zamýšlí cokoliv. Být odsouzen k samotě je pro nás lidi největším trestem. Dokud máme vedle sebe bratra, sestru, zvládneme jakákoliv příkoří. Sami ale strádáme a proti tomu se snažím bojovat. Když se na to podíváme naopak, tak i ten největší extrovert, střed pozornosti, je v určité chvíli svého života sám a samota mnohdy dává popud ne zrovna lichotivým myšlenkám o sobě samém. Je to ale součástí lidské existence stejně jako dýchání, nemá smysl proti tomu bojovat. Lze to jen přetvořit v jiné pocity, jiné energie

Tvoje poezie nezapře inspiraci. Odkud pramen inspirace k tobě přitéká?

Celý svůj život se snažím razit heslo, že bych si přál být největším vzorem a zdrojem inspirace pro sebe samého, jakkoliv samolibě to možná zní. Je tedy pravda, že přímo v poezii, a do jisté míry možná i v přístupu k životu, jsem se inspiroval, dá se říct, ve všech umělcích, kteří kdy měli tu odvahu zeptat se, zda to, jakým způsobem funguje svět, je ta správná cesta. Některá jména, která bych spatra mohl zmínit jsou takoví jako Ginsberg, Baudelaire, Byron, Poe... zkrátka takoví, které by ostatní nazvali možná maximálně tak buřiči. Málokoho ale skutečně zajímá, proč ti lidé takoví byli.

Od inspirace není daleko k stylizaci. Některé tvoje básně ji nezapřou. Na druhou stranu jiné zase ztrácejí řád a strukturu, verše se rozvolňují, podle tvých slov "... slova plynou rychleji než pero..." Popiš u sebe tyhle dva tvůrčí postupy vzniku ...

Zrovna v tomto mi nepřijde, že je tolik co popisovat. Poezie a její struktura vznikla a je teď něčím jako tradicí, to ale neznamená, že by se musela mermomocí dodržovat neustále. Já rým beru především jako takovou zlatou klec - je nám v ní hezky, ale je dost omezující pro kreativní svobodu - jinými slovy já si nepřeju bádat nad libozvučností rýmů, jde mi především o sdělení a alegorické obrazy, ať už tedy zní jakkoliv kakofonicky. V tom druhém případě doopravdy píšu tak, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, hodně to připomíná dadaistické básně, já osobně se ale nechci zařazovat pod žádný existující žánr či literární směr.

Tvoje básnické výrazy, slova, která volíš, spojení, jež vytváříš působí jako chladná ocel. A kdyby se taková ocel dala tvrdit například křemenem, nebál by ses toho. Přesto na mě působíš jako křehký člověk, který si v sobě nese úděl někoho, kdo až s bolestí hledá svoje místo v životě. Nakolik ti v tom pomáhá psaní poezie? Kolik v ní je z tebe?

Jakkoliv to bude znít jako klišé, poezií jsem začal jako mnoho mladých lidí vypisovat své pocity, když jsem neměl v nejbližším okolí nikoho, kdo by vyslyšel nekonečno mých myšlenek, které mnohdy možná ani ve vzájemné posloupnosti nedávaly smysl. To ale jen, protože tu bouři, kterou v sobě nosí každý z nás, nikdo jiný nemá šanci tak perfektně jako my sami pochopit. Doteď to tak i stále je; nepíšu, když nemám inspiraci a tu čerpám hlavně z vlastní zasněné reality, ať už létám v mracích nebo se potápím v nejtemnějších propastech. Dovolím si tedy říct, že to, co píšu, je stoprocentně já, papíru věnuju sebe samého, nijak necenzurovaného.

Kdy jsi napsal svoji první vážně míněnou báseň a jaký impuls jí předcházel?

Když pominu veškeré dětské říkanky psané v opravdu útlém věku, tak seriózní zájem u mne propuknul ke konci střední školy, v maturitním ročníku, když jsme museli učinit tu zavazující volbu následného oboru. Dávno jsem věděl, že ze mne opravdu nebude právník či doktor, jak si to rodina představovala. Ještě tehdy jsem o tom rozjímal. Přece jenom umělci historicky jsou duše na okraji, jimiž zmíněná společnost hodně lomcuje. S poznáním těch správných lidí v mém prvním ročníku na vysoké škole přišlo ale definitivní rozhodnutí, že mnohem raději budu věrný sám sobě a následovat hledání vlastního nitra skrz literaturu než nahánět kariérní růst jako nějaký poslušný psík.

Co pro tebe znamenají naděje a víra?

Obojí jsou moci s obrovskou silou nad lidmi, ať už jednotlivě či jako organizace. Stejně tak se oboje dají neuvěřitelně zneužít, a proto na nich nijak nelpím. Rozlišuju mezi vírou a spiritualitou, věřím, že existuje něco více než jsme my na vyšší úrovni. Netoužím po tom, ale to, v co věřím, chci šířit skrz meč a plamen. Jakkoliv pár mých básní může znít jinak, tak nechci spálit svět, ačkoliv by si lidstvo možná zasloužilo restart.

Některé tvoje básně jsou naturalistické, až surové; postrádají metafory, neotřelá slovní spojení a kráčejí jednoduše skládanými slovy k nekompromisnímu závěru. V jiných se zase propojují krásná slovní spojení a metafory (bílá lež, závoj slibů, zrak tiše slábne...) a čtenář si jimi klestí cestu. Nakolik chceš, aby tě čtenář skrze verše poznal?

Básník, malíř, sochař, designer, herec.... všechna odvětví umění a jejich představitelé mají podle mne hlavní touhu, převést své výjimečné pohledy na svět a otevřít obzory těm, kteří z různých důvodů nemohou anebo nechtějí objevovat sami. A v takové činnosti nejde sám sebe zamlčet, alespoň ne úplně. Všechna tato kreativní média jsou tedy pro nás možností sejmout masky, které někteří z nás nosí celý život. Každý ale máme nějaké před určitými lidmi. A tak tomu je i u mne.

V básni Ostří Pravdy řešíš téma rodiny. Jistě to není náhodně vybrané téma pro báseň, ale má někde svůj původ...

Netajím se tím, že několik mých básní berou motivy z mého vlastního života, zrovna tato je tím asi nejvíce markantní.
Každý z nás bere své vlastní osobní problémy jako zkázu světa, je nám to vepsáno do existence a nejedná se o žádnou sobeckost, pouze o lidskou přirozenost. Můžeme se to snažit potlačit, jak chceme. Ale i když máme každý den před očima lidi, kteří jsou na tom milionkrát hůř než my, stále je život na prvním místě o "já". V těch více empatických jedincích se to pouze bije s altruistickými chvílemi, které jsou ale vůči této přirozené sobeckosti jako kapky proti moři.


Jedna část tvojí básnické tvorby je zasazena do snových světů, do jakéhosi zášeří, mrtvolného ticha, kde to ticho nenadále naruší zvuk nebo hlas. Jinde jsi zase v reálném prostoru (městě, skautském oddíle) či myslíš na konkrétní lidi. Působí to, že jsi rozkročený mezi těmito dvěma prostory. Jsi jimi zmítaný, vychyluješ se nějak a inklinuješ k některému víc? Hraje v tom roli také čas a životní zážitky, které jsou v posledních básních rozpoznatelné a jen těžko je "zašifrováváš"?

Ticho a halas, řád a chaos, tma a světlo, civilizace a příroda, život a smrt.... všechno to jsou síly stojící na dvou odlišných stranách, jsou nesmiřitelnými nepřáteli, absolutně si navzájem nepodobni, nebo alespoň tak by to viděl obyčejný divák. A také v našem vlastním nitru se snažíme každý někam patřit, mezi ty takzvané své lidi. Jenže pro to, abychom se mezi jakoukoliv skupinu mohli zařadit a zaškatulkovat se, musíme pro to obětovat kousek vlastní pravé osobnosti, nemluvě o tom, že prakticky každá komunita na základní společenské otázky zastává jeden anebo druhý extrémní názor. Já se snažím tyto hranice stírat tak, aby mohla existovat harmonie i mezi zdánlivě neslučitelným. Vždyť i historie je nám důkazem toho, kam až neochota ze svých tvrzení ustoupit vedla.

Kde nacházíš v běžném životě útěchu?

Tak tady nejspíše budu znít dost nudně a nezajímavě, ale útěkem, ať už to znamená do přírody, za kulturou, do začouzených barů či čajoven. Snažím se najít si pro sebe místa, pokud možno minimálně nedotčená člověkem anebo tam, kde již člověk svou vlastní práci opustil (někteří tomu rádi říkají urbex). Meditace je taktéž veliká součást mého života, ať už jen doma se správnou hudbou či trochu více ceremoniálně.

Když se zpětně po čase probíráš svými básněmi, koho tam vidíš?

Jsem osobně dost zvědavý, jak se ten názor bude měnit s přibývajícími lety, ale momentálně tam vidím kluka někde na okraji vysokého útesu anebo balancujícího na okraji nejvyššího patra mrakodrapu, který dost v sobě přemítal, zda by mu to tolik vadilo, když by závan větru nebo jiná nešťastná náhoda zavinila jeho pád, jakkoliv temně to může znít. Jak je vidět, tak zatím jsem nespadl, už jsem od toho ostrého okraje kousek poodešel, ale řekl bych, že je stále v dohledu a někdy si plně uvědomuju jeho nebezpečí a jindy mne zase láká.

Vidí Kilián Viktor už teď v jednadvaceti dopředu? Co tam vidí?

Jeden z mých oblíbených autorů, jehož jméno nebudu zmiňovat, řekl, že psaní je jako řízení v mlze s jedním rozsvíceným světlem, naprostou většinu času člověk nevidí na víc než pár metrů před sebe. Jednou za čas se ta mlha ale rozplyne a cesta je hned jasnější. Nějak podobně přistupuju i k životu. Řeknu to tak, že mám cíle, kterých bych jednou rád dosáhnul, ale nemám přesně stanoveno, jak rychle či pomalu se k nim dostanu, rád bývám flexibilní.